Autor: Pavel Kverek

Je pátek 3. září a já nedočkavě cestou z práce odbočuji na Starou Studénku. Litinové oplocení od křížku z Dolánek nechávám stát i s autem nedaleko statku a stoupám cestou k Horním Stakorám. V prostoru, kde navazují aleje ořešáků, je místo posledního výskytu letos snad nejslavnějšího slavíka. Protože je toto stromořadí současně i nejjižnější hranou mohutného komplexu Baby, soustředí se tu množství ptactva, vychystávajícícho se k obzoru s nápadným hřbetem boleslavského Chlumu. Právě z této cesty se jednotlivci i skupiny odráží do volné krajiny, hlavně po ránu a nápadně to tu pulsuje. A korunu tomu nasazují rozdrhlí špačci na bezinkách, je jich černo (jako bezinek) a vůbec nehospodaří!

Slavík si vybral k pelichání poslední úsek, nejblíže Stakorám, dál už jsou jenom udržované zahrady. Pravidelně se vždy ozýval z koncové hrušně, jejíž zlomený terminál se po vichřici svěsil k zemi a neprostupně prorostl šípkem do výšky čtyř metrů. To místo musím vyfotit až opadne listí, stojí za ukázku unikátního slavičího prostředí. Teď tam není nic než šero.

Slavík se krátce ozval i dneska v 14:21 hodin! Hned jsem to vypnul, abych ho neodradil pro příště, bude-li ještě nějaké. Když měl včera stále u dvou letek pouzdra, dnes musel nepochybně proces dokončit. Bude zajímavé, zda v noci odletí. Každopádně posouvá rekord o další den a já tam zítra zase krásně musím.

V hrušni jsem ho konečně uviděl, jak odpovídá na provokaci, jak je nervózní. V tom šeru se kroužek leskl novotou. Chci už mu jinak dopřát klid pro rozhodování, jde totiž o unikátní příležitost zkoumat slavíka – ne v kleci, ale v přírodě, v spektru přirozených vlivů. Kdo to takhle má?

Tak si říkám, kdyby tihle ptáci mohli nést také nějaký ten geolokátor, to by byla síla! Technika by byla čerstvá, posazená na nový šat – navíc u ptáka, o kterém máme známu příslušnost, jako u těch anglických „květnových“. A že jsem jich letos v čase pelichání nachytal!

Je jisté, že pro letošek se počet okroužkovaných slavíků zastaví na celkové hodnotě 1320 jedinců, označených během specializace. Není to nijak mnoho, nehoním se za nimi někde v pravém Polabí, kde by jen „na hlas“ v květnu počty rostly násobně. Číslo je tvořeno studijním materiálem převážně z místních hnízdišť. Tady bylo také pořízeno navíc přes 300 retrapů (po roce a déle) a to má větší cenu, než nakroužkovaný počet. Tam se také skrývají ony nejdůležitější informace! Nedokážu odhadnout, kde se počet zastaví až sklapnu jednou desky, jedno ale tuším a kolegové v Anglii to napsali za mě: Získat výsledek ze zimoviště kroužkováním je téměř nemožné. Provokativní na tom ale je, že se slavíci poctivě „ODNĚKUD“ vrací a jak dokázali jiní evropští specialisté v Nigérii, mohou držet i zimoviště!

Vybral jsem si skvělý druh a dlouho netušil, o jaké může jít dobrodružství! Teď to mám!  

Babě to sluší! – No, tak dobře, je to létem vysmažený hampejz, kterých všude po republice straší bezpočet! A přeci, to místo vládne náladami, kterým rozumím. A nikdy se nemusím složitě vylaďovat do impozantních frekvencí těch čtyřech období, mám ten kraj v srdci.

A teď mnou zmítá skvělá nálada! To byla sezóna! To jsem se vědomostně rozvinul!

Problematikou pelichání jsem pohnul, jak nikdy doposud! A byl bych neomalený, kdyby mi to nemělo stačit, materiálu mám na zimu víc než dost (tady už vykřičník dát nemohu, bylo by to divné).

Protože jsem si v začátcích psaní těchto slavičích stránek řekl, že nebudu představovat metody odchytu a případné vášně ukrotím, nechám si ten dnešek na konferenci někam k nočnímu posezení. Ani referát tím šponovat nebudu. Prostě řečeno – nakonec se mi posledního slavíka na Studénce chytit povedlo! Je to pochopitelně retrap, ale klíčový!

Kdyby ten slavík vypadal normálně, musel by už být nejméně tři noci ve vzduchu a ne v místní džungli, na pár čtverečních metrech.

Ještě, že se mnou komunikoval, jinak bych výsledky neměl. Ta moje metoda je opravdu vychytaná! Až na díry v sítích, ale to nechám vážně až na Vysočinu.

Nevšiml jsem si (ani nemohl) tehdy (třiadvacátého srpna), že pravé křídlo se vyvíjí trochu jinak, že 2.-3.RL má zpoždění v růstu. Vzpomínám na několik slavíků v čase vypadávání letek, že křídla spolu opravdu občas nesouhlasila, může jít o genetickou chybu, promítající se do režimu, anebo konkrétní úraz. Tenhle slavík má však problémů víc, ikdyž nejsou klíčové. Jde o zakrslé 1. RL, kdy na levém křídle chybí zcela a na pravém je ve finální fázi letka zdeformovaná a kratší.

Od 23. srpna, kdy byl kroužkován, přibral půl gramu a dal se na bezinky. Na levém křídle (které vždy fotím) jsem našel po navlhčení peří ještě u 2. RL zbytek pochvy – to znamená, že letka rovněž nedávno dorostla. Už je ale připraven a v noci zřejmě potáhne pryč. Ještě mu tam zítra „zahraji“, ale jen krátce. Už nemám čas já, ani on. Kdyby se ale ještě přihlásil, byla by to síla. Nebude mít však důvod. I tak to je rekord v prodlení adultního slavíka!

Jinde už je klid a chytací plácky záhy osiří…

Ale konec dnešního vstupu musí být přeci jen veselý, tak tedy „naklepnu“ jednu tajnost:

To jsem si zase natloukl! Už si dám příště pozor, nastavovat přírodě pravidla! Slavíci jsou ještě tady, v úvozu Staré Studénky (jak jsem líčil 23. srpna). Jsou tam dva. Je to úžasná studijní plocha a já jsem tak dostal ještě jednu možnost se s nimi sejít. Beru deštník a odcházím, věc nesnese odkladu.

                                                                      —

Tak už jsem zpět a chytřejší. Přestože oba ptáci jsou na místech předešlého kroužkování, jeden byl neoznačený (a ten se taky chytil).

Ikdyž jde fakt o milimetr na poslední pelichající letce (5.LL), patří k pelichajícím ptákům a to je pro můj pohled klíčové. Španělští kolegové by jej podle spodní čelisti zobáku přiřadili k „dvouletým“ i ruční krovky k tomu verdiktu směřují. Jsou poměrně úzké.

Slavík je tedy, jako pelichající, velmi pravděpodobně ještě místní. I k této problematice se vrátíme po sezóně. A diskutovat budeme i naprostou absenci průtažných ptáků.

Druhý slavík je zřejmě nedávno okroužkovaný pták a chytit nejde (ani do sítě). Znám ale jeho stav pelichání ve vztahu ke dni odchytu a tak tam musím jezdit, dokud se mi bude hlásit. Je-li to opravdu on, už pobyt mírně „přetahuje“!

Beru tedy zpět prohlášení, že sledované oblasti jsou už prázdné. Uvidíme (nebo spíš uslyšíme), zda se alespoň jeden z nich zdrží do září. Srpen končí a tato noc rozhodne!

… Netvrdím, že z republiky, ale ze sledovaných lokalit Mladoboleslavska odletěl poslední slavík. Ten od Horky. Pro můj výzkum je to jedno z velikých vítězství a zásadní odhalení. Dokázal jsem totiž přesně vypočítat odlet do zimoviště! Už vím, s kterými údaji počítat a které odložit. Často v těch „dědictvích“ jde o jakési polopravdy, nejsou to úplně nesmysly, ale opřít se o ně bez ověření taky nelze. Tohle na obrázku je ale jistota (Horka – situace z 27.srpna). Kombinací převzatých poznatků a vlastních objevů jsem v osmadvacáté sezóně na sklonku „slavičího roku“ v problematice pelichání a následného odletu adultních ptáků zabodoval.

Ještě mě ale čeká dlouhá cesta, úspěch však zásadně podepřel klepající se nohy! U nás amatérů to tak je (alespoň já to tak mám, převládá nedůvěra v sebe).

A téma necháme taky na zimu, ať je o čem diskutovat.

Vybrané lokality teď projdu až v září, naposledy. Kroužkování dnešním dopolednem (9:00 hodin) fakticky končí. Jen připomínám rekord, ten je z 6. září 2009, ale jde o tohoročního slavíka, což je dočista „jiná káva“.   

Mám tu řeku rád. Mám ji rád ve všech proměnách! Jestli je to tím mým „vodním znamením“, bývalým rybařením, nebo jenom „citem pro život“, úplně nevím. Je tam nádherně vždy ikdyž řeka třeba zazlobí. A včera zazlobila, táhla totiž kalnou vodu z hor, asi z Kamenice, jež ji vždycky pěkně nadzvedne a moje řeka s tím začínala mít problém. Co v rozlivech musela vyplivnout ryb! Bylo mi líto štiky v kaluži na cestě, ke které jsem přišel bohužel pozdě. Lekla. I tím je ale vlastně ta řeka krásná; je nesmlovavá i laskavá zároveň k těm, na sebe navázaným. Každý tam žije, dokud to jde a musí počítat s tím, že jednou za všechno zaplatí. Tohle divadlo je totiž na lístky!

Řekl jsem si, když už jsou křoví bez ptačí odezvy, půjdu zkusit štěstí tam. Tyhle smutný chvíle, kdy plácky mlčí, se nejlíp léčí právě u Jizery. A málem ani tam nic nebylo, ale na poslední chvíli se slavík na konci cesty pobřežím přeci jen ozval. Jenže – je to zkušený slavík, drží svůj plácek, kde jsem ho v létě už ze sklopky vytáhl. Do té doby měl v zápisech pokaždé jen „chycen do sítě“. Teď mi to tedy spočítal a využil zkušeností. Je tam v tom konci pobřeží úžasná džungle, šištice chmelu voní pivem, stejně vysoko a úplně jinak voní rudé a bílé džbánečky netýkavek, co je tu řeka zasela. Jinak voní o kus dál „divoké brambory“ a jinak za cestou řeka. Vysoko nad ní do setmění lovily jiřičky, nemohl jsem od toho divadla oči odtrhnout. Sojky vedle na dubu kradly žaludy, občas nás z tmavého žoku polilo nebe, ale přeci jen – byl jsem tam ve správnou chvíli! Loučilo se léto. A čmeláci to jaksepatří „rozjeli“ …

… ale slavíka jsem nechytil. Fakt mi to nevadí, napadlo mne si ho vyzkoušet na hlas ještě opakovaně zítra, abych zjistil, kdy odletí. To by byl výsledek!     

                                                                            —

Tak už jsem se vrátil a slavík tam není! V noci pravděpodobně odletěl. O tohleto jsem vždycky stál, být s nimi i v poslední den, kdy v křoví, někde při zemi, leží jejich nedovřený kufr. Jen, kdyby to člověk věděl předem, že je to naposledy! Jizera to taky asi nevěděla, řvala včera od jezu jako blázen, měla svých starostí nad hlavu! Byla ta zkouška pro mne dnes natolik důležitá, že jsem po čase vytáhl sítě a pobřeží jimi přeťal. Po dvou hodinách byly pořád prázdné, tak jsem tomu smutnému poznatku dal už razítko!

Byl jsem v noci venku, bylo chladno, ale ne tak, aby se nedalo letět. Kdepak asi teď už je? Jsou to úchvatné chvíle, tyhle ztráty!

Stavil jsem se u Horky, tam jsem ho posledně spočítal do 30. srpna. A byl tam i teď! Ozval se mi a bude to pro mne klíčový jedinec! Pokud bude spolupracovat, zítra se mi ještě musí přihlásit – NAPOSLEDY!!!

Prochodil jsem kraj. Chodil jsem několik dní od místa k místu a hledal opozdilé slavíky. Sedmadvacátého srpna jsem jednoho našel u Horky – v místě, kde jsme s Tomem na jaře začínali. Jak symbolické! K popisu prostředí se vrátím jindy, spíš uvedu pocit z odchytu, jak jsem se napálil. Jak šel čas, byl jsem stále více přesvědčen, že jej nechytím, že jde o jarního „rekordmana“, který si sklopku pamatuje. Sklopky se zatím cvičily na druzích, které v tuto dobu krajem protahují a svědčí jim „slavičí přítmí“ při dně křovin. Tady jsou, bez popisku, každý je jistě pozná.

Už bych jel od Horky domů, památný dub jsem na Zájezdech vyfotil pro svůj sloupek v novinách; byl jsem se vším spokojen. Zvláštně mi ten stav vyhovoval. Se slavíkem mi tam bylo dobře a domněnce jsem stále pevněji věřil. V poslední kontrole, nejblíže kraji, ve sklopce najednou poskakoval! A kroužek neměl (na fotce už samozřejmě má)!

Byl jsem rád a zmaten zároveň. Mohl být ten jarní průtažný? Nebo, co se událo během slavičí sezóny u Horky? Kdo to ví? Sedmadvacátého mu chyběly tři dny (centimetr) do odletu. Během prázdnin tedy stihne odletět!

A nějaký ten rok už mu bude (podle šíře RP)!

Kroužkování přispívá zcela zásadně i výzkumu zdejších slavíků. Bez kroužku na noze a možnosti při troše štěstí s jedincem dále pracovat, by byly výsledky mnohem skromnější.

Jedním z poznatků z kontrolních odchytů v tomtéž roce či po letech je prokázané přesídlení kroužkovance. V archivu je již dostatek materiálu k tomu, aby bylo možno tak detailněji nahlédnout do chování mláďat i dospělých ptáků. Výsledky se daří občas získávat i formou nálezu okroužkovaných slavíků, uhynulých na silnici, zabitých o sklo, ulovených predátorem apod. Hovoříme-li o přesídlení jedince, máme na mysli jiné místo než je to, kde byl slavík označen. Ať už to bylo hnízdiště, rodiště či pelichaniště (ikdyž to se v naprosté většině případů s předchozím kryje).

Posledním takovým výsledkem kroužkování je nahlášení uhynulého slavíka od Dolních Stakor. Pták byl pravděpodobně chycen predátorem, z informace jsem měl pocit, že nejspíše domácí kočkou. Kroužek na noze vypověděl, že ačkoliv by se v místě nálezu měl vyskytovat slavík jiný, zastižen tam byl pták přesídlený od Března – místa, vzdáleného pět kilometrů severozápadním směrem. Označen tam byl tehdy v květnu 2008 jako dvouletý a právě tato věková kategorie bývá v chování značně nestálá. Otázku prvně hnízdících slavíků budeme diskutovat spolu s jinými tématy v zimě.

Že to nejde dohromady? Kde že! Co jich jenom má – ten kopec nad Studénkou! Co se jich tam do podzimu vystřídá! Mateřídouška, pak divoké růže šípků, ještě před tím ale jabloně a hrušně, posečené osení – a dneska? Dneska máme mámivou! Černají bezinky a to je tedy opiát!

Supertěžká vůně se válí při dně starých vozových cest – těch, které vždycky tak spolehlivě dovedly všechna ta loukoťová kola serpentinami k vrcholu. Dnes zarůstají, klenba se nad nimi zavírá, projet tam nelze. Kde jen jsou pokřiky hospodářů, kde zůstala sláva Staré Studénky! Ten kraj ale našli slavíci a tak je to zase „něco – za něco“! A ještě jedno využití tam funguje. Vím, že tam pokaždé potkám zkraje kopce alespoň jedno zaparkované auto s párem, který nestojí o láteření podváděných protějšků ; vím, že po jejich „sbližování“ zbudou v trávě rozličné potřeby a vím taky, že tady na Studénce už to jinak nebude.

Kde se ale sluj nad cestou uzavírá, bývám už se sklopkami opravdu sám. Slavíci tu letos ještě nějací musí být a to mne zahřálo. Přiletěla bouřka, rozčísla se o hřeben kopce a to mne hned zase zchladilo. Ve statku pod silnicí mi farmáři nabídli kafe a mluvili jsme o koních. A taky o slavících, samozřejmě. A pak jsem odjel domů. Než jsem ale stačil rozvěsit vymáchané svršky, vylezlo slunce. Jen na chvilku, jakoby se vysmívalo, ale já už věděl, že volá k návratu a nabízí reparát. Poslechl jsem – a ještě že tak! Po dešti mi to tedy šlo! Podle odezvy na hlas jsem věděl, že tu přebývají dospělí slavíci a to je žádaný „materiál“. Zejména teď, chtěl bych totiž chytit slavíka zcela přepelichaného, pak mohu začít s chutí „viklat“ možností, že z domova po přepeření nepospíchají. Žádného takového jsem však dosud nechytil a to je příjemně podpůrné.

A rozměry velkých per svědčí už jednoznačně pro slavičí samečky – a to je druhý moment, který mne letos v konci sezóny velmi zajímá. Ve chvíli jsem měl dva, oba s chybějícími milimetry na letkách. Kolem se plížil do vsi mladý sportovec – běžec, kterého jsem při jeho první cestě (když ještě běžel) poučil letmo o důvodu mého štrachání v roští. Teď jsem mu slíbil, že v rámci osvěty, by toho třetího očekávaného mohl ve sklopce uvidět na vlastní oči. Bylo to trochu chvástavé, notně sebejisté – nikoliv však naivní. Natolik „řemeslo“ podzimního chytání znám. A ten slavíček tam vskutku poskakoval! Mladý muž se cítili obohacen setkáním natolik že poté, co se dohoupala Pesola a slavík s kroužkem zmizel v roští, nečekaně mi podal ruku, poděkoval a už zase odběhl. V květnu si prý dá pozor.

Chytil jsem pak ještě mladého slavíka a za poctivou hodinku jsem v té opravné zkoušce dokonale uspěl. Všichni tři dospělí opravdu budou samci a tohle jsou poslední důkazy pro má podezření. A zkusím si vše ověřit na jaře, přestože biometrika bývá dostatečně spolehlivá.

Taky jsem hodnotil slavičí tučnost a oni – stejně jako bezinky, taky začínají těžknout! A načapal jsem je při tom, že si jich i zobli. Dospělí to mnoho nedělají.

Nezobli si ale všichni, jenom dva. O starých fakt vím, že spíše sbírají velmi aktivně po zemi hmyz, je výživnější. A proto tloustnou.

To byl tedy výlet, takhle by to mohlo klidně skončit. To by byla tečka po sezóně!

„Klidnou noc, Stará Studénko – plácku pod čedičovou Babou.“ Kamene tvrdého, jako kraj sám…

Vám, kteří jste si zvykli přicházet na „slavičí stránky“, děkuji. Zrcadlo, které jsem k jejich roštím v únoru postavil, má přispět k popularizaci druhu. 

Dále chci říct, že mě baví psát pro Vás. Baví mě ohlasy a připomínky beru vážně. Ještě si za slavíky spolu letos vyrazíme, buďte bez obav! Ještě nám pár chvil dopřejí. A budete přítomni i u posledního opozdilce, kterého v kraji objevím.

Teď mi však dovolte jednu odpočinkovou záležitost. Nechť Vám udrží dobrou náladu, přátelé a po tomhle světě – ať se Vám chodí hezky.

Díky tomu, že mohu tady na webu umístit vzpomínky na pár minulých dnů, dokáži ve skutečnosti zastavit čas.

Napsal jsem, že už těch „rezavých křídel“ letos mnoho nebude, ale přeci jen ještě nějaká dám. Byla by to škoda, troufám si tvrdit, že pelichající slavíci jsou ve výzkumu hodně cenným tématem. Jednou to zpracuji. A jejich chytání – to je kapitola sama pro sebe! Jde o studnici zkušeností, druh lze tak nahlížet z dalšího úhlu a hlavně – existuje možnost, jak ještě postihnout na poslední chvíli dosud nenavštívená hnízdiště.

Tak tedy:

Počasí hrozilo deštěm, ale ještě že jsem vyrazil. Sklopky chytly dva ze dvou objevených dospělých slavíků, stav jejich pelichání byl tradičně zajímavý. Bonusem byl košík březových kozáků a křemenáčů. Vyfotil jsem slavíka nad košíkem s houbami, ale byl to takový kýč, že to sem věšet nebudu.

Přijel Jirka Zajíc z Hradce Králové a vyrazili jsme ke Kosmonosům, na Babu. Měla to být „náplast“ za loňský rok, kdy přijel v září k Sukoradům – a pozdě. A náplast to byla! Chytili jsme zase dva pelichající slavíky, pozorovali krajinu i otakárka fenyklového (fotka je špatná, foukal vítr). Jirka přikusoval trnky a já za něj křivil hubu. Čile jsme diskutovali.

Tak to je nové místo, které jsem tipoval už několik let. Konečně jsem se přinutil jej navštívit. Ozval se mladý (ještě celkem nepřepelichaný) sameček a „hlas“ jej nápadně zajímal. Když se chytil, říkal jsem si, že v místě musí přeci přebývat ještě alespoň rodič od toho výrostka. A taky ano! A měl ještě dvě staré (!) letky (na druhém křídle, tady už jen jednu /1.RL/).

Ten se tedy s odletem omešká! Je ale dobře, že náhradní hnízdění slavíkům vycházejí. Ta jsou opravdu náhradními, druhé v našich podmínkách možné není.

Ještě musím vysvětlit lokalizaci: „Chaloupky“ je drobná osada východně „plechového města“; proslavilo ji nedávno vyfocené tornádo.

Posledním místem, které jsem navštívil (včera odpoledne), byla trasa jarního Vítání ptačího zpěvu. Vzpomněl jsem si, že jsme tam tehdy vzadu slyšeli slavíka. Tak jsem tu starou alej nádherných hrušní navštívil a štěstím málem nedýchal (později i strachem).

Ale popořadě:

V polích jsou dvě jezera, obě víceletá – a to je samozřejmě síla! Naklonil jsem se nad mělkou hladinu abych zjistil, co brzdí všechny ty dlouhonožce a drobné kachničky, směřující k moři. A jsem zplnomocněn prohlásit: „To je tedy zotavovna!!!“ To je hlasů nad hlavou! Před desíti lety už bych byl mazal pro sítě. Vím, že „kaluže s bahňáky“ teď frčí, čtu ostatní weby. Aby ne! I Jirka mi na návštěvě líčil, jak je to u nich.

Já jsem si ale radši čerstvě koupil za dvacku v Boleslavi potemníky a sklopky o tom věděly. Takže jsem musel zase do roští. Slavíka jsem opravdu v jednom sektoru „ťuknul“ a zkusil ho. Až když člověk vleze do těch křoví, zjistí, co je to za úžasný svět. Zvenčí to vidět není.

Objekt zájmu si dával načas a tak jsem přešel vedle do louky, za motýly. To byla trefa! Pan řídící Kropáček mi tehdy říkal: „Kdybys viděl oranžovýho žluťáska, hned za ním utíkej, vzácnej bude v každým případě!“ Měl jsem těch – málem čtyřicet let ale svatý klid. Pan řídící tu dávno není a já opravdu žádného podobného neviděl. – Tak a tady v louce najednou poletoval! Foťák jsem nechal zase v autě, takhle bezradným jsem byl tehdy s tím otakárkem, taky v tomto kraji. Je to silné místo! Protože tihle motýli na květech křídla rozevřou jen tehdy když odlétají, všechny fotky bývají jen po rubu křídel. Já jsem se rozhodl jej chytit do ruky a přestože o něm píšou, že je opatrný, povedlo se mi to! Donesl jsem ten migrující zázrak k autu a docela úděsně vyfotil.

A zase pustil. Byl rád. Šlo o žluťáska čilimníkového – samičku a připouštím, že někde jinde se s nimi lidé snad i setkávají častěji, ale tady u nás ani otakárek ovocný, ani tenhle žluťásek prostě nejsou. Byl jsem zase v té mojí krajině šťasten! To jsem ještě netušil, že na mne bude čekat téměř přepelichaný slavík ve sklopce! To byl závěr – tedy ještě ne! „Ještě pane Kverek zaplatit!“ Přes Chlum na mne od Křižánku vlítla bouřka, ale jak! Připomnělo mi to útok ostříže tehdy u Červenského rybníka koncem jara. Přes velkou snahu byl taky neúspěšný, jako teď tahle záludná bouřka. Jen se po mě na cestě zaprášilo (po pár metrech spíše „zacákalo“). To byla tedy ode mne „loupež“ – to bylo odpoledne! Nejradši bych chytil „cajk“ a vyrazil i teď, ale to si fakt už nemohu dovolit. Tak zase někdy jindy.