Zastavený čas

Díky tomu, že mohu tady na webu umístit vzpomínky na pár minulých dnů, dokáži ve skutečnosti zastavit čas.

Napsal jsem, že už těch „rezavých křídel“ letos mnoho nebude, ale přeci jen ještě nějaká dám. Byla by to škoda, troufám si tvrdit, že pelichající slavíci jsou ve výzkumu hodně cenným tématem. Jednou to zpracuji. A jejich chytání – to je kapitola sama pro sebe! Jde o studnici zkušeností, druh lze tak nahlížet z dalšího úhlu a hlavně – existuje možnost, jak ještě postihnout na poslední chvíli dosud nenavštívená hnízdiště.

Tak tedy:

Počasí hrozilo deštěm, ale ještě že jsem vyrazil. Sklopky chytly dva ze dvou objevených dospělých slavíků, stav jejich pelichání byl tradičně zajímavý. Bonusem byl košík březových kozáků a křemenáčů. Vyfotil jsem slavíka nad košíkem s houbami, ale byl to takový kýč, že to sem věšet nebudu.

Přijel Jirka Zajíc z Hradce Králové a vyrazili jsme ke Kosmonosům, na Babu. Měla to být „náplast“ za loňský rok, kdy přijel v září k Sukoradům – a pozdě. A náplast to byla! Chytili jsme zase dva pelichající slavíky, pozorovali krajinu i otakárka fenyklového (fotka je špatná, foukal vítr). Jirka přikusoval trnky a já za něj křivil hubu. Čile jsme diskutovali.

Tak to je nové místo, které jsem tipoval už několik let. Konečně jsem se přinutil jej navštívit. Ozval se mladý (ještě celkem nepřepelichaný) sameček a „hlas“ jej nápadně zajímal. Když se chytil, říkal jsem si, že v místě musí přeci přebývat ještě alespoň rodič od toho výrostka. A taky ano! A měl ještě dvě staré (!) letky (na druhém křídle, tady už jen jednu /1.RL/).

Ten se tedy s odletem omešká! Je ale dobře, že náhradní hnízdění slavíkům vycházejí. Ta jsou opravdu náhradními, druhé v našich podmínkách možné není.

Ještě musím vysvětlit lokalizaci: „Chaloupky“ je drobná osada východně „plechového města“; proslavilo ji nedávno vyfocené tornádo.

Posledním místem, které jsem navštívil (včera odpoledne), byla trasa jarního Vítání ptačího zpěvu. Vzpomněl jsem si, že jsme tam tehdy vzadu slyšeli slavíka. Tak jsem tu starou alej nádherných hrušní navštívil a štěstím málem nedýchal (později i strachem).

Ale popořadě:

V polích jsou dvě jezera, obě víceletá – a to je samozřejmě síla! Naklonil jsem se nad mělkou hladinu abych zjistil, co brzdí všechny ty dlouhonožce a drobné kachničky, směřující k moři. A jsem zplnomocněn prohlásit: „To je tedy zotavovna!!!“ To je hlasů nad hlavou! Před desíti lety už bych byl mazal pro sítě. Vím, že „kaluže s bahňáky“ teď frčí, čtu ostatní weby. Aby ne! I Jirka mi na návštěvě líčil, jak je to u nich.

Já jsem si ale radši čerstvě koupil za dvacku v Boleslavi potemníky a sklopky o tom věděly. Takže jsem musel zase do roští. Slavíka jsem opravdu v jednom sektoru „ťuknul“ a zkusil ho. Až když člověk vleze do těch křoví, zjistí, co je to za úžasný svět. Zvenčí to vidět není.

Objekt zájmu si dával načas a tak jsem přešel vedle do louky, za motýly. To byla trefa! Pan řídící Kropáček mi tehdy říkal: „Kdybys viděl oranžovýho žluťáska, hned za ním utíkej, vzácnej bude v každým případě!“ Měl jsem těch – málem čtyřicet let ale svatý klid. Pan řídící tu dávno není a já opravdu žádného podobného neviděl. – Tak a tady v louce najednou poletoval! Foťák jsem nechal zase v autě, takhle bezradným jsem byl tehdy s tím otakárkem, taky v tomto kraji. Je to silné místo! Protože tihle motýli na květech křídla rozevřou jen tehdy když odlétají, všechny fotky bývají jen po rubu křídel. Já jsem se rozhodl jej chytit do ruky a přestože o něm píšou, že je opatrný, povedlo se mi to! Donesl jsem ten migrující zázrak k autu a docela úděsně vyfotil.

A zase pustil. Byl rád. Šlo o žluťáska čilimníkového – samičku a připouštím, že někde jinde se s nimi lidé snad i setkávají častěji, ale tady u nás ani otakárek ovocný, ani tenhle žluťásek prostě nejsou. Byl jsem zase v té mojí krajině šťasten! To jsem ještě netušil, že na mne bude čekat téměř přepelichaný slavík ve sklopce! To byl závěr – tedy ještě ne! „Ještě pane Kverek zaplatit!“ Přes Chlum na mne od Křižánku vlítla bouřka, ale jak! Připomnělo mi to útok ostříže tehdy u Červenského rybníka koncem jara. Přes velkou snahu byl taky neúspěšný, jako teď tahle záludná bouřka. Jen se po mě na cestě zaprášilo (po pár metrech spíše „zacákalo“). To byla tedy ode mne „loupež“ – to bylo odpoledne! Nejradši bych chytil „cajk“ a vyrazil i teď, ale to si fakt už nemohu dovolit. Tak zase někdy jindy.