Před rokem jsem na rohatských Horách chytal čtrnáctého srpna a byl jsem úspěšný hned dvakrát! Letos jsem si radši o den přispíšil a už tam není nic. Místo, které jsem objevil teprve v loňském roce, patří k nejkrásnějším. Je to hlavně kvůli mohutné hrušni – špince, pevně stojící na návětrné straně křovitého pásu. Hrušně jsou obdivuhodné, mají nejkrásnější stavbu koruny, věděl to už Max Švabinský.
Do místa v létě nelze dojít, kolem jsou lány polí. Po žních už to možné je. Přišel jsem ale pozdě, slavíci zmizeli dřív. Anebo vloni později! To se chytil jeden málem přepelichaný a druhý oproti němu s velkou prodlevou. Ten rozpelichaný se musel zdržet jistě do konce prázdnin. Škoda, že je neumím chytit do sklopky opakovaně, ať ji maskuji sebevíc.
Dosud jsem s chytáním nad slavíky vyhrával, teď už to bude naopak. Jde ale o klasický scénář konce sezóny.
Dole, u Červenského rybníku, ještě dva jsou. Staří známí, na starých místech. Párkrát se ozvou a pak si mě už nevšímají. Ani sklopek, což je smůla. Chtěl bych je zkontrolovat. Už tam ale letos nepůjdu.
Než problematiku pelichání tady ukončíme, chtěl bych poznamenat zajímavé zjištění:
Na příbřežních hnízdištích volí ptáci k pelichání sušší partie v okolí. Nedrží se vůbec u vody. Napadlo mne to tenkrát na ornitologickém táboře na Řežabinci a krásně se to potvrdilo i u Žehuňského rybníku. Jde o zajímavý poznatek.
Kdo už je tady na webu z rezavého peří slavíků unaven, brzy si odpočine. Až zmizí poslední slavík, fotky prostřídám nějakou tou „vatou“.
