Že to nejde dohromady? Kde že! Co jich jenom má – ten kopec nad Studénkou! Co se jich tam do podzimu vystřídá! Mateřídouška, pak divoké růže šípků, ještě před tím ale jabloně a hrušně, posečené osení – a dneska? Dneska máme mámivou! Černají bezinky a to je tedy opiát!
Supertěžká vůně se válí při dně starých vozových cest – těch, které vždycky tak spolehlivě dovedly všechna ta loukoťová kola serpentinami k vrcholu. Dnes zarůstají, klenba se nad nimi zavírá, projet tam nelze. Kde jen jsou pokřiky hospodářů, kde zůstala sláva Staré Studénky! Ten kraj ale našli slavíci a tak je to zase „něco – za něco“! A ještě jedno využití tam funguje. Vím, že tam pokaždé potkám zkraje kopce alespoň jedno zaparkované auto s párem, který nestojí o láteření podváděných protějšků ; vím, že po jejich „sbližování“ zbudou v trávě rozličné potřeby a vím taky, že tady na Studénce už to jinak nebude.
Kde se ale sluj nad cestou uzavírá, bývám už se sklopkami opravdu sám. Slavíci tu letos ještě nějací musí být a to mne zahřálo. Přiletěla bouřka, rozčísla se o hřeben kopce a to mne hned zase zchladilo. Ve statku pod silnicí mi farmáři nabídli kafe a mluvili jsme o koních. A taky o slavících, samozřejmě. A pak jsem odjel domů. Než jsem ale stačil rozvěsit vymáchané svršky, vylezlo slunce. Jen na chvilku, jakoby se vysmívalo, ale já už věděl, že volá k návratu a nabízí reparát. Poslechl jsem – a ještě že tak! Po dešti mi to tedy šlo! Podle odezvy na hlas jsem věděl, že tu přebývají dospělí slavíci a to je žádaný „materiál“. Zejména teď, chtěl bych totiž chytit slavíka zcela přepelichaného, pak mohu začít s chutí „viklat“ možností, že z domova po přepeření nepospíchají. Žádného takového jsem však dosud nechytil a to je příjemně podpůrné.
A rozměry velkých per svědčí už jednoznačně pro slavičí samečky – a to je druhý moment, který mne letos v konci sezóny velmi zajímá. Ve chvíli jsem měl dva, oba s chybějícími milimetry na letkách. Kolem se plížil do vsi mladý sportovec – běžec, kterého jsem při jeho první cestě (když ještě běžel) poučil letmo o důvodu mého štrachání v roští. Teď jsem mu slíbil, že v rámci osvěty, by toho třetího očekávaného mohl ve sklopce uvidět na vlastní oči. Bylo to trochu chvástavé, notně sebejisté – nikoliv však naivní. Natolik „řemeslo“ podzimního chytání znám. A ten slavíček tam vskutku poskakoval! Mladý muž se cítili obohacen setkáním natolik že poté, co se dohoupala Pesola a slavík s kroužkem zmizel v roští, nečekaně mi podal ruku, poděkoval a už zase odběhl. V květnu si prý dá pozor.
Chytil jsem pak ještě mladého slavíka a za poctivou hodinku jsem v té opravné zkoušce dokonale uspěl. Všichni tři dospělí opravdu budou samci a tohle jsou poslední důkazy pro má podezření. A zkusím si vše ověřit na jaře, přestože biometrika bývá dostatečně spolehlivá.
Taky jsem hodnotil slavičí tučnost a oni – stejně jako bezinky, taky začínají těžknout! A načapal jsem je při tom, že si jich i zobli. Dospělí to mnoho nedělají.
Nezobli si ale všichni, jenom dva. O starých fakt vím, že spíše sbírají velmi aktivně po zemi hmyz, je výživnější. A proto tloustnou.
To byl tedy výlet, takhle by to mohlo klidně skončit. To by byla tečka po sezóně!
„Klidnou noc, Stará Studénko – plácku pod čedičovou Babou.“ Kamene tvrdého, jako kraj sám…
