A slavík je u toho.
Jde k půlnoci a starý mistr pokřikuje jako kamelot. Někde nad ním cestují slavice. Poslední chvilky žití málem už bývalého dne, jenž se s půlnocí propadne do věčnosti. Nevrátí se, zázraky neexistují. Vzejde ale po něm hned další a slavík znovu s podobnou silou prosytí spíše ještě chladnější vzduch uličnického dubna. Hrstky předešlých nocí, co pozabíjely po sadě úplně vše, co mělo přijít očesat. Nezmrzl akorát srnec – zmetek, a podle toho to taky na slabších prutech vypadá, rozpáral debil úplně všechno. Kde brát sílu jít pracovně dál? Tolik jsme se těšili na ovoce.
Díval jsem se na slunce, než zapadlo. Bylo namrzlé. A přeci k němu osazenstvo háje zpívalo. Já ne, mám na něj vztek za to, co vyvedlo s letošním jarem. A krajina v důvěře naletěla.
Přijdou dny jiné, to jistě. Nejeden v přírodě zapomene na skleněný lesk usmrcených listů, co zčernají a spadnou. Ale nemělo by se! Co když to příští rok bude stejně? Jablka budu dětem ukazovat už jenom z fotografie.
Takovou jsem měl radost nad přepsáním příletového rekordu a tak mne to brzy přešlo. Zmrzl i čerstvě vysázený les, který snad z náhradních pupenů jednou obrazí. Nechtěl jsem vůbec tam jet, bál jsem se hrůze podívat do očí. Už to je za mnou, za námi..
