Klasika. V parku námraza, a bude hůř.
Monitoruji modráčky, jak to tedy vůbec vypadá. U nás je po půlhodině v síti samička, budu ji kroužkovat, je víceletá. Ale taková ta z katalogu, klasická. Nikterak „samčí“, jen drobně skvrněná na hrudi.
Ještě se přichytil strnad rákosní, v roce 23 byl označen jako mladý. I koňadra z páru má kroužek, ptáci se k hnízdění vrací, odměnou za podporování.
Pak se nestačím divit, na hranici parku proti proudu Trnického potoka v naší rákosině zpívá a poletuje modráček číslo dvě. Jak se chová přesně takhle, je už v páru. Nemám s sebou vhodnou přehrávku, chtěl jsem dnes nehrát. Dávám sklopky a jdu doufat do pracovního procesu. Úkolů je všude nad hlavu. Nezaviněně je ze mne i trochu sadař, kolegovi to zdraví už nedovoluje. Vysázel, rozběhl – tak mu říkám – choď se Pavle už jen radovat. Je to tvoje dílo. On je velmi skromný, ale vidím, že je rád.
První kontrola políčení – nic, druhá ukazuje „stan“, a doufám, že až sklopku obrátím dnem vzhůru, uvidím, co si přeji. Jeho, nebo ji. Nakonec je to on, dvouletý, zakládá hnízdění, a to je nadějné.
V tom místě modráčci nikdy nebyli, ale když jsem se zanořil do vrbiny v rákosí, pěkné to mají. Potok je od prasat rozrytý, ptačí nároky bahniskem splňuje, ještě jim trochu motykou vyjdu vstříc.
Tři dny jsou přilétlí pochopi, slyšet jsou jeřábi – a hlavně – čejky se v páru dál drží. Mohlo by to být na takovou opatrnější oslavu.
::: Nad tvářemi slatinných slavíků bychom mohli metat obdivem do večera. Každý je jiný. A jejich chytání pro výzkum, to jsou teprve jinakosti!
