Podle těchto tahových nápověd by měli modráčci začít dosedat do mokřin. Začínají se totiž ukazovat budníčci menší a to za starých chytačů platívalo. Tato souvislost.
Pohyboval jsem se včera v Slavičím háji a ještě je mokřad v klidu. Byl by to výrazný rekord, ale proč by jinak ti budníčci proletovali? Jeden byl i v naší zahradě u kovárny. Je milé se na ně dívat, jak si vedou po cestě. Znovu bych tady skončil v okouzlení tahem. Ono se to už totiž nenápadně nastěhovává či proletuje. Špačci, drozdi, čejky. Posledně jmenovaná opět u nás nad loukami poletuje, neodlétá. Jak to dopadne, uvidíme…
Slunce se tedy letos znovu vyznamenává. To zase bude průšvihů mezi větvemi, jen co ustoupí noční mrazy, které stromy drží zpět. I teď stoupá přes Hrádek, jeho dráha už je o mnoho delší. Ano, čas se nezastaví. Fascinují mne dávné národy, které byly ku přírodě natěsno. Pak už od nich všichni následující jen opisovali a doplňovali potřebné kudrlinky, protože to prostě bylo dobré, bez chyby. To se přeci muselo hodit. Vracet se do těch časů nebudeme, neměli bychom po kapsách chytré telefony.
Opět se píše o saharském písku. Jako loni. Jenomže loni to přihnalo ptáky z cest nápadně dřív! Uvidíme. Odcházím rozvážet zeminu po chytacích chodníčcích, abych si na nich v létě nepolámal za šera nohy. Navážím, rozhrabuji, dívám se na dálku do léta, co přijde. Ta hlína proroste trávou, půjdu po rovině. Jsou to takové práce ne-práce. Ale jsem v místě součástí ptačích přesunů, to se mi líbí. Zajímavé, že mrazivé noci varovaly i vrby, nekvetou.
Táhnu do bažin, vzpomínat na nejotužilejšího slavíka – modráčka středoevropského.
