Už zas to je pomalu na spadnutí. Neví úplně proč, ale poslechnou. Sotva jim dorostla křídla, začínají je potřebovat víc, než dosud nohy, a jednoho večera „frrr!“. Udělají něco, co příliš nechápou, ale udělají ten krok do jednoho. Začnou oblastmi přeletovat víc, než jen od bezinky k bezince, až by se dalo říct – od „benzínky“ k „benzínce“. A už to pojede. Už poputují. Ocitnou se na prvním svém tahu, odletu do zimovišť. A někde při tom dění mám místo já. Ano. To jsem si za životní doprovod vybral, to mne fascinuje. Ať prominou, nemůžu bádat nad domácími vrabci, když nikam za sluncem nelétají. Já potřebuji ono tušení dálek. A to, jak jsem včera zjistil, v periodě už znovu nastává. Mladí slavíci půjdou do vzduchu a já budu rozhodně u toho.
Poslušným jsem tak de facto i sám, protože, i přes horší sluch, takové volání nepřeslechnu a kývnu. Po dvaačtyřicáté..
