I kdyby modráčci postupovali domů seberychleji (i s ohledem na počasí), neuvidí třeba probouzet olši u jejich dveří.
To je prostě nádhera, jaro si nevymýšlí – jde.
Hlídám letos velmi pečlivě hnízdiště černohlavých bramborníčků. Ti bývají ještě rychlejší, anebo tak nastejno. .
Je u náspu klid, ale šedý ťuhýk, ten už přiletěl. Jasně že nepoznám, jestli třeba jen neprolétá a zítra nebude pryč. Ale my je v prostředí potkáváme, líbí se jim. Sedá i po kolejnicích a loví. Násep je prohřátý a vidět je dost pavouků. Možná na talíř stačí.
Šel jsem sadem vzadu, kde necháváme druhou seč stát hlavně kvůli hmyzu. Napadlo mne mezi prsty promnout řebříček. Tolik vůně jsem nečekal. Tak jsem se pro ni ještě za chvíli vrátil a rituál soustředěně zopakoval. A znovu v záblescích uviděl zástupy bělavých lat i figurky páteříčků. To se ku mne na přání připomnělo léto. Ono tak nějak celkově – člověk jde porostem a od země vane stařina, kroky načechraná. A pod ní? Vždyť už jsem promeškal tolik startovních vyběhnutí! Poučen, balím náčiní – a zítra? Zítra nastoupím ještě pozorněji.
