A přeci bychom se mohli dočkat změny. Zdejší zimy posledních let jsou ve výkyvech jiné než bývaly za mých mladých let. Mění-li zvyklosti bílí čápi, nepůjde o úpravu chování osamocenou. Začátkem března se v naší krajině mohou dít věci.
Špačci jsou jasní.. Včera jich v podvečer osmnáct letělo přespat na Zvolínek. Budou přibývat.
Jarní petrklíč prvosenka už v sadě odstartoval. Začínají se zelenat. Mirabelky špendlíky mají větve opatrně narůžovělé, pokud únor nezasáhne, bude to brzy. Na druhý den pak mohou být rezavé za mrazíkem, bědovat jsem je ale nikdy neslyšel.
Chodím místy a snažím se pochopit od všeho víc. Abych se vyznal. Je pozoruhodné, jak hroudy na poli rychle oschnou, den předtím lesklé po dešti. Jaro je velký umělec. Oschly tak, že jsem se nechal vylákat do oranice a mezi štěrkovými pruhy vytahaného podloží zahledal místní poklady. Drahé kameny. Vrátil jsem se k umění z dětství, pořád to láká. A v zdejším sektoru Dolnobousovska je to zas trochu jiné, nenachází se příliš achátů, jaspisů či ametystů, zato araukarity – to je věc! Dřív jsem je neznal a rychle jim přišel na chuť. Ani tak to ovšem není, že by měl hledač kapsy přetížené. Repre-nálezů je vždy jenom pár a člověk se s nimi pak v kaluži pod vodou úplně rozzáří. To drží pod kůží stále. Raritními však jsou ve sběru křišťály se záhnědami. Takovou odměnu si hledač musí doopravdy zasloužit a ještě spolehnout na štěstí. Deportované v sedimentech pradávné Jizery jsou tady velice vzácné. Ovšem zas – řekou ohlazené do valounů, což je parádní stav. Pokaždé na takové myslím a pokaždé v kapse schází. Ne tak ovšem včera. Oko k nim musí být opravdu vycvičené, ale neunikl. Nejčistší forma křemene s kouřovým tónem a sedmou tvrdostí – křemen záhněda. Z drúzy původně odlomený hranolovitý krystal, vlečený a broušený řekou. Do sedimentu pak k mojí následné radosti upuštěný.
Takových šílených let, takové síly a krásy! A docela nově mezi lidmi – takové magie!
A ještě něco. Možná, že právě tu jeho barvu měla tehdy krajinou postupující řeka.
