Na konci března roku dvacet jsem v močále okroužkoval samičku modráčka. I když nemají tolik barev jako jejich partneři, mám je ke kroužkování raději, vždycky byly vzácné. Určil jsem ji jako starší a určitě správně. Tady je pod kloboukem, můžete si to ověřit.
Pak běží dny života u těch ptáků, i nám. Jakmile okroužkovance člověk pustí z ruky, většinou brzy zapomene. Kroužkuje dál. Někdy se ale dotyčný připomene a já pak doháním vzpomínky. Najednou chci mít jasněji, než jen pročíst zástih. A protože fotoarchiv je spíše „při těle“ než vyzáblý, dokáže pomoct. Nahodit, řeklo by se na divadle.
Hlášení bylo těsně z poprázdninového času o rok později, po 525 dnech: Sumony, Baranya, Hungary. Místo, které, z nás od kleští, zná nejeden. Hlavně ti, kdo kroužkují vlaštovky. Od močálů na konci žantovských polí – směr jihovýchod. Nejspíš tudy cestuje pravidelně. Kam? Nevím.
Svoji ornitologii žiji. Hned jsem pak přemýšlel nad tím slavíkem, jak vklouzne do páru, postaví hnízdo, nastartuje rodinu, udřený mladé vyvede, pak v našich podmínkách dost často ještě jednou, pak přepelichá – a letí. Tak to bylo nejspíš hned v tom roce dvacet. Asi i dvacet jedna, a pak to „zaškobrtnutí“ v Maďarsku, v síti pana kolegy. Co já vím, pak možná po zimě zas cesta domů do bláta, a možná, že se chystá někde i teď. Takové úvahy jsou při kroužkování moc milé. Člověk se nachytá, že má tu činnost opravdu rád.
Teď by se hodilo možná přidat, co mne napadlo včera při cestě domů: Nejsenzačnější na slavičím odlétání je jistota, že se jich ještě víc než jsem schopen doložit, dokáže po zimě vrátit.
