Nadpis může působit zmateně, ale až sem jsem došel včera před setměním při návratu z práce.
Slunce už muselo jít, krajina se překlápěla v druhou směnu, projel jsem vsí a kus za značkou zastavil. Podtéká tam potok a ohromnou řádku let jsem si v místě myslel na slavíky. Hrst starých topolů, ale doprovodné křoviny – nic moc. A přeci se před pár lety vyhlížené událo. Mladá místa mám obzvláště rád, jejich „atmosféry“ tak úplně ještě neznám. Co kde je za detaily, a tak..
Slavík se tam podle kroužku vrací hnízdit, silnice sice hrozí, ale u toho zatím zůstává. Vybral jsem místo, kde nepřekážím autům, zároveň takové, abych nevypadal jako „odskakující“ si. To nemám rád. A stál jsem dlouho, vzpomínky na jarní minuty odchytů mě nechtěly pustit.
Začalo mě mrzet, že nemám často čas jezdit na slavičí hnízdiště víc. Je jich po oblasti moc. Už tak mi výzkum bere času, že od prázdnin pracuji plné týdny většinou od rána do večera. Však v radosti. Bez vedoucího nade mnou to opravdu jde. Nevydržel bych už s nikým, vůbec si to nedovedu představit.
Potok stéká ke Klenici, soutok je jen skoro vidět. Moc vody nemá, je to s ním dlouhodobě zlé. Letité topoly jsou odznakem socialismu, sázely se pro rychlý vzrůst mnohde. Mají, podobně jako duby, velmi kvalitní listí do slavičích hnízd. A umožňují podrůstat křovinami. Tvoří přitom světliny, což slavík hledá. Nemá rád monolit temných keřů bez ničeho. A vodu krajinnou má taky rád. Směji se hustotě druhu, uváděné v knihách ještě i docela nedávno. Chtělo by to nějakou nulu za ty odhady na konec výměru dopsat. Inu, o slavících to je po tisku složité. Je alespoň do smrti na čem pracovat.
Až přejde zima a práci už budu mít na hřebíku (šlo by snad napsat i „na háku“), měl bych se sem vrátit na delší čas. Přicházím o moc. Jsou to světy informacemi natolik těhotné a já je nechávám rodit bez asistence. Navíc, každý slavík s mým kroužkem je dávno v odstartovaném příběhu, prostě se známe. A bylo by přinejmenším zdvořilé tady postát, až se bude vracet. Jestli to ještě dokáže. Užít pořádně, vždyť opravdu nejde jen o nějaké kroužkování. U mne ne. Zjišťuji to čím dál silněji, když nyní stavím novou z naučných cest. Vede totiž místy mého dětství. Hodně natěsno. Nejde v nich ani popojíždět od směrovky k směrovce, zastávky nechtějí pouštět. Dost je čas překopal, ale já tam hodně okamžiků pořád vidím. Co sýčků tady bývalo! Po vykotlaných jabloních a není jediný. Víte proč? Nejsou ty jabloně. A není spásání od krav, kde by sovy tahaly žížaly. Ale aspoň, že ten kopec tu je. I jím je „Čtyřka“ vedena. Vymete regionální jihozápad a bude od předchozích jiná. Skoro až zdržuji celé pečlivostí, ale už je tušit konečná. Dnes razím znovu, jen co se rozední – nešlo mi dospat. Mám tam své obrázky úplně všude. K jiným neviditelné.
To už jsem od nadpisu zase někde docela jinde..
