Nekoriguji čas na budíku, vstávám zatím postaru. Nahoře jsou ještě všechny, ty drobné i významní hráči. Obloha bezoblačná, kolem dál teplo, mohl by to být ještě pokus bez mlhy. O to bych stál. Jinak jsou sítě vidět.
Sršni dřou celou noc, ožírají hrušeň nad autem a nosí do některé budky pro ptáky. Krtonožka dokoncertovala, žádná slast, mít tato zvířata po baráku. Tady ale život diktuje, výrazně mu do řeči neskáčeme. Přibývá netopýrů, zatím jde o drobnější druhy, takže beze strachu. Když jim radar vysadí, jdou většinou vyklepat.
Ptáci letí, čelovka jednoho nabrala hodně nízko na stepí. Mívám před rozedněním čas na úpravu kapes pěkně „vismo“ jednostranně, to pomáhá. Pak mám čas zapálit vařič a postavit na kafe. V „kanclu“, kterým je za hromadou jílu z jezírka urostlá jíva a k ní navázaná slíva. Ze strany druhé, co jsou sítě, jsou keře rakytníku a urostlé kštice pelyňku. Někdy to slavík potmě zaparkuje právě sem, do kanceláře. To člověk tak nějak docela sedí nadobro mezi nimi, až by v tom nejvyšším soustředění s nimi pak odtáhl dál. Potáhnu, ovšem do práce, až mne to tu přestane bavit. Je docela tma oproti jiným líčením prve. Zásadně nesvítím, ruší to noční pohodu a zvířata o vás ví. Nesplynete. Dost na tom, že svítí pod hrnečkem namodrale plyn. A pak…
…no, to je síla! Ne, že bych to neznal, zažil jsem podobné na Žehuni tehdy v začátcích, když jsem odchyty formoval. Jak jsem nahluchlý a ještě do toho šumí hořák, slyšel jsem zašustění. Příletové zašustění. A kdyby jen to! Někde těsně nad hlavou mlaskavě cvaká slavík, ale ten hlubokohlasý. A neustává. No, tak to si tady tedy užiju jaksepatří. Ani se nehnu. Hořák mu nevadí. Voda ale vře, musím zalívat. Ani to mu nevadí. Včera tu takto seděl „megarhynch“, na toho jsem ale viděl, to bylo před setměním. Pak sletěl vedle do malin a já si naivně myslel, že ho strčím vyšlápnutím do sítě, kde se hrálo. Vůbec!
Šlo kvapem k rozednění a hlas nad stolkem zmizel. Jdu lačně k linii, co je dva metry odtud – a – nic nikde. Bodejť by tam byl, když je pořád v kanclu. No ale, už vyletěl kolem a síť ho má! Bohužel jenom na ukázku, už je z kapsy pryč, a pryč docela. Budu věřit, to se vyplácí. Když už jednou přistál, nikam jen tak nepůjde. A pak, asi po čtvrthodině, když jsem dva obecné zavřel do rukávců, visí v síti sousední a to už mažu. Je poměrně vysoko a jak na něj lovím, jen jsem ho přítomnou dírou prostrčil. Tak je zase pryč. Šel čas a hodiny, ráno mělo formu, slunce už stačilo o všech sítích ptákům povyprávět, hafo roznesených pastiček je sklapnutí na hony vzdáleno. Škoda, takový by to byl hezký příběh z noci.
Dávno je po osmé a slunce domasírovalo svaly. Dostávám nápad, protože bez přičinění se za tohoto chytání nikdy moc nestane. Je to pitomé, nikdy jsem tak nešel. Ze dvou pozic velmi opatrně jdu hrát tmavé slavíky, každý repertoár jiný, ten jeden nemohl slyšet. Pak to po chvíli vypínám, balím sklopky, budu kasat sítě ku zemi. Poslední příčná představená hlavní linii mezi bochníky vrb je chytačem dobrým. Slavíci, co si myslí, že snažení přečetli a letí podél lajny, překvapivě brzy narazí. No, a v jediném místě, kam nedosáhlo slunce u země, visí hledaný slavík uherský – jednoletý. Pohrdavě si mne prohlíží, když mumlám, že zdržovat ho už nijak výrazně nemíním. Tady jsme spolu..
