Uteklo to. Uteklo to, jako vždycky. Nevím, co udělat, abych si poslední odchyty doopravdy užil. Každou minutu..
Padly otavy a motýli u nás prosí o pár květů. Letěl otakárek tak rychle, že jsem jej nestačil určit. Vážky se chytají v síti nad jezírkem, jdou ale snadno vyklepat. A slavíků je už málo.
Jenomže tohle je čas, kdy se po noci mohou stát věci. Tahové cesty vedou k Polabí ptáky všelijaké a sítě, i když se na ně občas mračím, vzácnosti někdy zachytí. A tak se stalo, že na rozhraní tmy a světla je v kapse ptáček, pro náš park na připsání – bělořit šedý. A tady klobouky dolů, protože bělořiti často cestují opravdu ohromné dálky. Vědět tak tady u vrbiček, odkud se vydal a kam doletí. To by byla věc.
Bělořity znám z jarních polí, ve velmi vymezeném časovém úseku tudy proletí. S hnědými bramborníčky. I jsem je chytával, to se ale ještě nefotilo. Když letí opačně v létě, vidět moc nejsou. A pak je znám z hor a zpod světla nočních Jeseníků. Tam už se nachytat dali, jenomže šli-li, většinou byla futeř jako blázen a sítě měly problémy udržet pozice, natož nějaké ptáky. Měli jsme zvláštní podběrák, ten si poradit uměl.
Bělořitové mají poměrně dlouhá a bytelná křídla, rýdovák oproti tomu krátký.
Tento nádherný sameček mi způsobil vítaně nečekanou radost.
A pojďte na kafe.
