Kdo chce vidět, uvidí. Musí se odpracovat, ale funguje to. Dnes už máme alespoň klíče k kdečemu. Dřív nebyl ani pilník k nahrubování.
Jakmile vidím slavíka s ultraděravými křídly, kde není kale co měřit, výhybka zájmu překlápí na tučnost. Ta už se totiž spolu s tím začala hýbat. V přípravách na Afriku.
K předodletovému tučnění naštěstí tabulky máme, vlastním pět verzí a většina proces doprovodit docela zvládá. Na jarní vstřebávání nemáme žádnou – a snad i – dobře nám tak!
Nyní slavíci nabírají a nabírat budou. Jde o jednu z ohromných pozoruhodností právě pro ně. Jediný si sice nedovolí v našich šířkách nejvyšší stupeň, ale co pták dokáže v poslední fázi přepeřování v přísunu podpory organismu, je na povyšovák. Musí ukrmit výkonný proces pelichání v předfinální fázi a ještě natučnit! Nelétá, nepokřikuje, nepere se s nikým, šetří. Držíte-li jej v ruce za toho stavu, jenom se přikrčí a věří.
A ono to tak je i po křovinách, kdo měl z nás kliku to zřít. Proto jemu a podobným tak nakládají kočky.
Jestli něco opravdu umím, pak je to vracení obrazů na zeď, z připomínek. Ze záblesků, chcete-li. Tak i tady mi stačí projít tam a zpět kolem pelichaniště z ostružin a kopřiv, přes ruku se praštit, kdybych snad chtěl sáhnout na spouštěč – a vzpomínat, jak bývávalo. Slavík se neozve v tom žáru léta, kdybychom na kolenou po trní klouzali. A projdu i potřetí, to už mám smích. Nic tady není a být ani nemůže! Viděl bych to určitě, s hlavou vecpanou v chrám. V roce dvacet tři ale už neodejdu zpocený blamáží a horkem. To raději ten spouštěč, ale jen na vteřinu.. Víte-li, čeho na playlist, je to snadné. Tak tedy – přesně tak v dnešku umíme nahlížet do příprav na Afriku. Technika ve službách chytače jednadvacátého století vyškubla oponu záhad i se skobami.
