Kde byla v slavičím parku mokřina, voda začíná chybět. Krajina se chová podle diktátu.
Tím, jak plním úkoly slavičího roku, tyto úkazy potkávám, mám před očima. Je zajímavé, snažit se rozumět i těmto věcem. Lákavé. Vždyť propojení s planetou je celkově užší, než si nejspíše uvědomujeme. V Slavičím háji vrcholí hnízdění, naspěch mají hlavně ťuhýci. Tím, že necháváme v určité části traviny, váže se na ně velký hmyz. Tím, že je přítomen, mají ťuhýci nabídku, která je spolu s možností postavit hnízdo v poctivých keřích limitující. A tak můžeme postávat, dívat se na zákonitosti, mít radost z účasti a ono lehounké vtahování i cítit. Být při tom.
Přijede do míst znovu kurz ornitologie, už v sobotu. Kontroloval jsem, zda téma co předložím, má stále odraz v parku. Má. Ztrácí se cvrčilky zelené, ale jinak to nemohlo být. Nemohu sloužit jen stařinou s minimem keřů. Pro slavíky třeba směřovat jinam. A teď jsme u podstaty, proč v přírodě všude nemůže být všechno. Bude to bolet, ale něco oželet musíme.
Po cestě domů chytám v místě opakovaných letošních proher, docela bych ovšem o zdejšího mazáka stál. Každý kroužek, který v odstupu času (nejlépe po Africe) dostanu na Pesolu, je nesmírně cenný, ale připomínám – nepodřizuji tomu vše. Tak to být nesmí. Stále jde o návštěvy s pokusem chytit. V tichosti tahám dvě sítě naprosto nezvykle podle cesty a nechám je stát. Slunce se sem zatočit neumí, čtvrt vítězství je v kapse. Budu chodit k výspě do rybníka a dívat se do dálky. Vzpomínat, jaké to během let bylo. Naproti zavolal dudek a to jsou proměny, které přináší čas. Stěhuje se nám sem Morava. Motýly vyklopila dávno.
Slavík mne provází, vím, že o mne ví. Přišel jsem si ale počkat, on po té své dávné trase přeletí. No a když přeletěl, síť ho zas pustila. Jsou tyto smůly kořením odchytů. Chutnají po šťovíku. Kdybych stav na vlastní oči nezahlédl, měl bych alespoň klid. Teď musí člověk vyhodnotit, jestli ještě zůstane v naději poloviční, nebo odjede domů realizovat program jiný. Dívám se do šípků jak se jim kvete, nakláním do větví a vůně je blahodárná. Nejsou ty růže od samé trpělivosti? Socialistický obrázek se mi z Dikobrazu čerstvě připomněl. Jsem trpělivost a přináším těch pár růží! Tak to tam stálo. Ještě s nimi zůstanu, když den se pomalu sklání a obloha za splavem navléká barvy loučení. Pak se přes cestu mihl rezavý pták (nejspíše letos nehnízdící) a za kolejí od traktoru už stojí jemná pletená hráz. Jdu pro něj. Byl jsem moc zvědav, kdo je tím, co vyhodil z místa o příletech slavíka rychlejšího a odsunul jej až za most. Bude to, jak bývá, starousedlík? Vše by napovídalo. Je to on. Nejméně šestiletý, co kroužek dostal v roce dvacet. Omlácený rváč, co sobě místo vydobyl zpět, i když křídla už od moře tolik neuměla.
Nechávám se nést příběhy slavíků, pokud se podaří do nich nakukovat. Přesně to odpovídá mým představám a tady je i odpověď, proč jsem nikdy nepřešel jinam. Slavík se do místa vrací, i když to má těžké. Starý mlýnský náhon ubytoval lišky a ty k ptákům, na zemi hnízdícím, umí skutečně psí kusy. Kdo ví, co se tu odehrálo navíc. Co síť povědět nedokázala. Sbalena v pytlíku, se sebou nakonec spokojena. Zaváhání v nápravě možné vzala za správný konec.
