Když jsme se synem zastupovali republiku na Metalovém sympoziu v Mladé Boleslavi, dílo jsem navrhl: “Řekne-li se Svoboda“. A kdo chodíte vestibulem Klaudiánovy nemocnice, na kovanou plastiku upozorní leštěná tabulka při zemi. Mezinárodní klání (dnes již s tradicí) mi nabídlo o dělicí pauze vypjatého týdne v Střední průmyslové škole vzlétnout nad kraj, kdy pilot se optal – kam? Co myslíte, že jsem řekl.. Chtěl jsem vidět krajinu před rájem tak, jak ji znají slavíci. A jak se stroj zvedal nad letiště, přistoupit ještě stihlo dojetí. Obyčejnost si pro tu šanci vytáhla ze skříně ty nejsvátečnější šaty – a přeci zůstala svou! V skromnosti, v netlačení se docela nikam.
Dávno vím na moji slavičí krajinu, jak to s životem má. Bez fronty přicházím pro výplatu v drobných a chudý přesto nejsem. To by nedopustila.
Vede mne dívat se pomalu, to kvůli rozpoznání. Počkat si v místě o chvilku dýl, však ono se něco přihodí docela vždycky. Něco, co vidět prve nebylo, či schovat včas se stihlo. A pomáhá to i u slavíků. Kdybych při průzkumech hnízdišť přinášel ukvapenost, o nejeden důkaz obsazenosti bych přišel. Je-li člověk před křovím ve střehu, zahlédne namísto reakce na playback, třeba jen mihnutí. Ne, nebyl to jiný pták jako je pěvuška. Nebyl to ani černohlávek. S pravděpodobností, hraničící s jistotou, to byl samotný slavík! Tak oni žijí. A pokud se hodlám něco naučit, musím se mlátit přes kolena a nikam nespěchat. Pak jistě uhlídám.
I fotografové někdy říkají, že důležitý objev pořídí až – jaksi mimoděk – na fotce, směřované jinam. Krajina severovýchodu Mladoboleslavska po mne chce nespěchání, a přestože v světě lidí budete stokrát předběhnuti a padesátkrát z toho navíc se škodolibě vypláznutým jazykem, u ní za to mám oko. A pokud jste dočetli až sem – je to tak nějak celé. Žádné umění, jenom to nespěchání.
