Skromnost stranou! Co máme všichni tři společného? Všimli jsme si v této krajině slavíků. Karel Hynek ptačím fenoménem podkreslil šílený příběh otcovraždy, Alfréd Hořice jej zapisoval během pozorování ptactva Mnichovohradišťska a já mu připínám obroučky z hliníku, aby nějaký čas létaly. Stali jsme pasažéry lodi, proplouvající v čase středním Pojizeřím.
Byl pozdní večer, první máj. Bezdězsko mám kousek za zády, Skalní sruby Jizery nasedimentované naproti přehrávači a myslím na předchůdce. Každý zde pobýval ve svém výměru. A slavík na skalách zpívá..
Bez vzpomínání neumím žít, mne to od ničeho nezdržuje – a až se bude sčítat i moje cesta, nikdo litovat neuslyší. Chodím krajinou zvolna až pomaloučku a dobře vím, že kdyby to bylo jinak, příliš neobjevím. Tady své životy drží už převážně to, co jsme neuchemizovali. Do toho však po skalnaté hraně kol Valečova dál kvetou o závod třešně, začínají bory vyvánět. Tam by se Mácha s notýskem ještě „chytil“.
Před týdnem přilétla hnízdit do našeho parku hrdlička divoká a volání bylo znovu poctivé. Ještě jich Libanon několik přeletět dokáže.
Máj se už rozběhl k létu. Bude znovu tak jedinečný. A slavíci do něj přispíšili. Co letos provedli, budu si pamatovat. Teď už čas bude pro ty pomalejší. Co někdy, myslím si, v silách posledních přeletěli Šumavu. A pro ty bludné. Co špatně založili na konci srpna krajinné souřadnice a teď to ve zmatcích napravují.
