Není to prvním rokem u mne, ale čím dál silnější. Je to léty a spolehlivým přítelem – přírodou.
Slunce svítí, podvečer zatím nevidět. Máčený v bažinách, jdu znovu po modráčcích. Dluhem ze včerejška. Prostředí si drží naprosto vlastní svět a rákosní slavík do něj patří. Kvapem se na močál vrací hnízdit vodní chřástali. Zatloukají kolíky do teritorií, zdraví se – trošku možná i hlasem zvýšeným.
Pak den prostřídá navečer a to je teprve jízda. Komu že všemu mokřina rozestýlá! Některá křídla jsou obrazem pod sebou překvapena a reagují narychlo. Jsou v tahu a cíle mají asi ještě daleko. Skupinka strnadů lučních.. Chovají se, jako by tu byli doma – a možná i jsou. Jen to nemám zjištěné. Špačci.. Bez komentáře. Luční lindušky pádí zalehnout do pásma podmáčených ostřic. Bekasiny kličkují nad loužemi, jeřábi povyšli na hranu pole. Početná skupina drobných netopýrů vletěla nad lagunu a snídá. Určitě zimují u silnice v doupných lipách. Mají to tak hned za dveřmi.
Drží se teplo, překrásný moment března. Nad mokřadem vzduch voní jinak, vzbuzenou vodou. Užívám si klasické sklopkařiny – ne, ještě síť nevytáhnu, i když ji při sobě mám. Myslím na pastičkáře starých časů, jak chytali modráky. Vždycky se obrazy ukáží, jak sáhnu do brašny. Chytávali v partě a z města jezdili dopravou. V baloňácích, mnozí s pokrývkou hlav. Tak mocně tradici nedržím. Bílé volavky letí na Brodek, vynahacený. Tam se ale modrák zatím neohlásil.
Mám tu jednoho zvláštního šatu i proto, že je mlád.
Tolik skvrnek na krovkách se často nevidí.
V biografu zavrzaly dveře, uvaděčka mne vyvádí, že prý je zítra taky den.
