Kdyby bývali v létě neodletěli, neměl by se nyní kdo vracet. Tenkrát to bylo v tichosti, teď nahlas. U mne platí tyto obrazy za nejsilnější z celého roku ornitologa. Vidět hřivnáče, jak početně postupují. Ale dalekohled vysoko nad nimi vidí dálnici křídel dalších, všelijakých. No jasně, většina dějů nám uniká! Co ne, postačí. Koňadry ve skupině zahradou, spěch cítit až dole u mne pod modřínem! Dávno měly přestoupit na pobaltskou magistrálu a někde v jejím konci spolek rozpustit. Dál už potom po svém.
Je ohromným štěstím být u toho očima, na kolikátém jsou tahovém kilometru, nevím. Vidět a cítit blizoučkou životní sílu, všechno to nadšení. Dřou, aby dotáhly. S širokým pruhem v břiše i s tím tenkým. Oni i ony, společně. Kdyby jim slunce nezhaslo elán v podvečeru, stál bych tam potmě. Já ale vím, že přichází druhá směna, noční. Mohl bych tedy zůstat, jenom nic nevidím. Noční tahouni letí jak stroje, dokud podobně nedoletí. Stával jsem v horách v dřívějším čase, abych byl hlavou tak nějak mezi nimi víc.
Čas za půlkou března má už docela svaly. Příroda je na koni a zima uhýbá z cesty. Kytky se derou kvést, včely s křídly v pozoru, vůně země je navlhlá, příznačně jedinečná. Nebudu za dveřmi, měl bych to za trest. Jsem člověk přírody a patřím tam od šněrovadel po nejdelší šedivý vlas.
Na smrku sedí drozd – tedy, kdyby jen seděl! Samo sebou, je-li zpěvný, tak se toho drží. Je ale jiný, než z loňska. Prvý se vracel několik let, znal jsem ho po písničce.
Každý z nich je ale rád, že ho u moře netrefili. Že jara nabere tolik, co unese. Má se jeden navrátit i k nám do Slavičího háje, pojedu se podívat. Jestli nekecám.
Toto je obrázek od posledně..
