Včera bylo před dvacátým, měl jsem práci v parku. Říkám tomu park, ale je to Přírodě blízké prostředí. Tak jsem v podtitulu pojmenoval Slavičí háj.
A taky není úplně přesné napsat, že tam pracuji. Jde více o radostné pohyby rukama s kooperujícími myšlenkami. Chci území poznat do posledního stvolu křovištní třtiny. Než od nás zmizí a keře tu divokost vygumují. Pak přibudou slavíci, oslabí cvrčilky. Nic nezmohu – jedno, nebo druhé..
Pro modráčka jsem u laguny připravil lepší podmínky, bekasina se odráží od kalužinek a odlétá. Nemám s sebou chytací náčiní, nemám nic. Ale modráček ještě nebude, umím být v tichu potřebný čas a jenom čekat. O čas mi nejde, už ne. Ne, není tady, jdu naučnou stezkou ještě ke Zvolínku. Tam bude ptáků! Rybník je po šupinách nepřetížený, voda tak solidní, bývá to tu dobré. Když jsem býval pro hladinu hospodářem, staral jsem se o něj. Mám ho rád.
Loni jdu takhle novou „naučnou“ cestou a z ní po slavíkovsku odskočí ptáček poloobloučkem do hrany rákosí. Myslel jsem, že mne odvezou. A pak už to bylo rychlé, život modráčků znám dost věrně. Teď jdu s pilkou ořezat větve zasahující do dráhy cesty. Jsem stezkám správcem. Dělám si fotku místa a pak se vracím k hrázi.
Zakvičel chřástal, jeden z časnějších. Za ním jde ale písnička a je to jasné. Pak už jen stojím, sice zpěváka nevidím, ale uši mi spoutaly nohy – nikam se nepůjde. To je po roce balzám! Zpěv je ale jiný, než ten loňský. A nebo si někde slavíček dobarvil repertoár. Mám obavu o tyto první, mohou být průtažní a za chvíli je prázdno. Jedu domů a vrátím se s náčiním.
Když jsem po půldruhé hodině přišel, on chvilkami zpíval. Chystám prvně v prostředí reprezentativní uličku, dávám síť, hraji. Jinam nesu pastičku, zahraji též. Tiše, nenápadně. Ani mi nepřišlo, že od města se k nám natáhly mraky. Takové, ty nenápadné. Za chvilku už poletuji mezi náčiním a rychle balím. Ještě se stavuji zahrát v laguně, je ticho. A pak už mne kapky ženou okolo tabule pryč, k domovu.
Nemám podobné události zklamáním. Než jsem naskočil do auta, déšť zavoněl v krajině neskutečně. Nadějí. A to jsem jí přál.
Jen o něco míň než kapek za krkem, bylo v prostředí drozdů. Ne kvíčal, zpěvných drozdů. Nikdy jsem tak mocné zastavení neviděl. Musel být v noci tah neskutečný. Je dobře, že ani letos se na nás jaro nevyfláklo. A bude se růst.
