Intenzita i diverzita je odznakem podzimních „vlaků“ ptáků, stačí pohled přes dělená okénka do zahrady. Početné a hlavně tradiční hejno čížků na staré túji jsem prováhal, už jsou někde po směru dál. Teď ovšem – a znovu tradičně – přilétli na jedli uhelníčci a pro síť už jsem došel.
Vzpomínám, jak o prázdninách „v chytací špičce“ jsem zavíral na slavíky v sílícím rozednívání kroužek za kroužkem, pořád dokola. Teď se děje změna. Při odchytu můžu pracovat a docela klidně. Od pozdního odpoledne do setmění se chytili totiž pouze dva ptáci. Člověk si to ale zase opravdu užije, mám-li ono odřené slovo použít. Budníčkovi jsem zahrál, přesto se mu nechtělo. Bude zdaleka, to je jasné. Kolem kvetoucích břečťanů je hmyzu za sluníčka nepočítaně, tak se zastavil. Neumím je „o slavících“ nachytat, o hnízdění líčím cíleně na objekt zájmu, v létě o prázdninách se jich moc neukáže. Je na ně brzy. Teď „budmena“ prohlížím, je krásný.
Když už se nad chodníky k šichtě hotovily lampy, chytil se konečně uhelníček. Je samozřejmě krásný neméně. Člověk je zastihne v zahradách nížin pomálu, přichází ale po sv. Václavu jejich čas.
Mám ty sýkorky navždycky zapsané zásluhou pana Sekory, na vlastní oči jsem je mohl uvidět daleko později, v síti o začátcích.
Prohlédněte si ještě jednou oba aktéry časně říjnového blogu a já mezitím přidám kolegu – chytače. Chytá „na světlo“.
Křižáci jsou v tomto ohledu velmi mazaní, vzpomínám nocí na ČHS, kde jsme kroužkovali ptačí tah Moravou. Tam byl na okně staré boudy křižák podobný. Věděl, že ti blázni s večerem nad rozkleslými křesly rozsvítí a hmyz se nechá přilákat k tabulce. Tam číhal on. Než se zhaslo, měl nachytáno. Když byl vykrmený tak, že síť se prohýbala, všiml si ho na radaru netopýr. Ne nijak velký, s následky ovšem fatálními. Sítě najednou nebylo, novou neměl kdo nainstalovat.
Po dílně voní křížaly. Kamna se do nich opírají hřbetem a parfémovanou vodu zvedají ke stropu. Mám moc rád staré věci, návyky, úctu ke zkušenostem.
Prohlížejte si říjen. Jak jej znám – dlouho nepobude.
