Za denní návštěvu se to nepozná, musí se člověk do prostředí vřadit. Najednou i teď ještě zpívají travní cvrčilky, když je vyprovokoval večerní koncert hmyzu. Strnad hnízdí přímo v místě, kde mám nově kroužkovací základnu, takže jsem mu ji zatím nechal a sedím za autem u vody. Slavík nesnese, když si jdu natrhat hrstku malin, je teritoriální i tady. Dlasci sbírají pecky z třešní, strnad rákosní zpívá znovu naplno.
Do vody jsem posledně musel skočit před létem, hladina je přesně na dvě tempa. Bažanti se překřikují z obou sektorů, duby letí k obloze. Nechtěl jsem vůbec odjet po ránu, přemohl jsem se. Noc byla neskutečná a ráno v sítích nic. A to jsem si myslel, že nachytám.
Slunce usušilo sítě, u rozmáčklé kaluže s černavou se sletují moc pěkné počty modrásků. Ani nemám čas je fotit a určovat. Polonarostlé louky kolem jsou totiž nyní přehlídkou ladu. A kukačky? Ty jsou dávno zase už pryč.
Nachytal jsem tedy, ale v pokusu, který jsem měl pro letošek na seznamu červeně. Už loni jsem o tu možnost zavadil, více však náhodou. Včera pokus vzešel. Pouštím regulovaný zpěv v čase západu slunce k nachystaným liniím. Stěna vrbiček se z travin dívá, jestli jsem se nezbláznil, že jindy sleduji střídání směn parku s větší pokorou.
Východní lajna se zatřepala, už zdáli je to jasné. Polokropenatý slavík je můj. Vedle padá do kapsy druhý, vracím se pro něj. Šero do parku pospíchá, ale já musím pro třetího. Jdu tedy raději kontrolou k sítím západním o pár desítek metrů stranou a vybírám podobného předešlým. Od kleští jde kouř. Zapisuji, na měřidla musím už přisvěcovat. Všechny odnáším k páteřní cestě a jdu na kontrolu jistoty. U jezírka je v kapse pátý. Je v šatě časnější, toho za sourozence prohlásit nemohu, třebaže nikdo neposlouchá. Skasávám do čekací polohy a mám o čem ve svitu ustupujícího měsíce přemýšlet. Ráno pak přeci jen jeden z večerních se chytil, mohl jsem alespoň posoudit hmotnost po nočním půstu.
Úvod potěšil, ale slavíci ve vzduchu ještě nejsou.
