Odpoledne bylo slunečno a to je dobré prožít v bažinách.
Za hodinu se usadil i mírný dosavadní větřík, přehrávku jsem hnal slati pod vousy silně. Byla to chyba, na takový kravál se odpovědět zobákem asi nedá. A přeci na šesté lokalitě do vrby přiletěl pták. Jak mne viděl, odrazil se a byl pryč. Vím jen, že byl „krátký“, modráci přesně tak vypadají, na rozdíl od strnadů. Pak mne ale vypekl černohlavý bramborníček, co nad rákosí vzlétal pro hmyz. Co mohlo být tedy před chvílí na vrbě, nevím. Ihned jsem nalíčil pastičky, zůstaly ovšem prázdné.
A to už se slunce chystalo končit doopravdy. Jestli nikdy ne, tak o tomto čase musí bahenní slavíci zazpívat, jsou totiž slavíky. Křičeli však jen špačci, přiletěli spát, hned jak se z větví rozkoukají. Modrák se neozval ani k měkčí provokaci. A cestou nazpátek během přehrávání se z rákosí nikde také nic neozvalo. Krom chřástalů, slípek a strnadů rákosních.
Podle panelky zbývala poslední štace, kde u kanálu vražen je vysoký jasánek, ptačí posed. Ani jsem nestačil nahmatat spoušť abych zapěl, tóny z nitra laguny vystupovaly jaksi samovolně. Je tady! Konečně první – a na jistotu. Času na odchyt nebylo, slunce vlezlo do vody, od žantovských polí přicházela noc. Modráček v močále nepatří k pěvecké elitě, jestli se nezlepší, bude o uši chodit kolem. Oni však časní dost dlouho ladí, i když bývají starší a mělo by jim to naskočit. Samice ve vzduchu ještě nejsou, zpěváci se šetří na sezónu. Pro nás už sezóna ale začala.
