Kde kabáty žantovských polí smáčejí límce v hladinách rybníků, kde prastará tahová cesta převádí křídla přes močály, tam v čase rovnodennosti hodí se být. Vázanku sobě v nich navléklo konečně jaro!
Poetičtěji dnes kvůli vzpomínce na básníka ze Lhotic, o něhož před nedávnem krajina přišla. Požádali, zda bych ukul skřivana na pamětní kámen před jeho domem a stříbrná ocel už je v kovárně rozkreslena. Mám tu přednostní práci moc rád.
V močále modrák ani dnes není, v hojnosti předběhli strnady rákosní šedaví jeřábi. Tak to poslední roky bývá, divadlo je to veleúchvatné. Rybníky u Koprníku jsou na jejich cestách vyznačeny tučně. Táhnou též doupňáci, husy od země nadzvedl nedospělý orel mořský. Viděl jsem ho i posledně.
Sedím v závětří, krajina – hned jak jsem praštil dveřmi u auta – už jsem ji slyšel: „Dej si sem Pavle zase to lepší ucho – půjdeme na to.“. Pár metrů přes pole mezi stanovišti mám vždy oči u země. Achát chci objevit, i kdyby měl stanout sebedrobnějším pozdravením. A už si jej fotím, v hroudách a v pokoře zakleknutý.
Pak při hraně rákosí obdivuji, jak v délce má dobře přes tři metry. To se tu zpěvákům bude za týden zpívat!
Příletový řád je kamenný, znovu se o tom přesvědčuji. Ani ti mravenci, co posledně na bezovém dřevu jímali teplo do černých postav, dneska nemakají. Buď drží neděli, nebo je opravdu z povětří zima.
Pohled ke Kněžmostu je tradičně tristní. Tady starého básníka nejspíš moc nečetli, podobné neuctivosti ho trápily. Z té staré školy jsem možná nejmladším.
Modráci nejsou slavíky pro nic za nic, i oni příletové dny nemění. A to si hnízdění v sezóně většinou zopakují. Teď už to bude ovšem každičkou hodinou. Když jsem odcházel, krajina mi to pošeptala.
