Mám po práci a je venku pěkně. Páteční odpoledne utratím v bažinách.
Tři minuty cesty uběhly jako voda a jsem před slatí. Jeřábi poodlétají stranou, bekasiny hned rovnou k horám. Prohraju celou mokřinu, přejdu do sousední, a nevynechám třetí za kopečkem. Jestli tu modrák je, dozvím se to, času mám na posečkání za provokačkou dost. První slavíci nebývají žádní bouřliváci a trvá někdy chvíli, než k nastalému tichu promluví. Někteří tahoví ani nepromluví a hned vezmou roha. Ověřil jsem to několikrát.
„Ve špičce“ jsem musel zastavit a posedět si. Slunce přes hladinu hřálo na lavičce, kterou jsem do vidlic nad zemí, vložením bezkoré hrazdy vybudoval. Tady jsem seděl při prvním hnízdění druhu před sedmatřiceti lety. Bahno má vůni úplně stejnou i lístky kopřiv po chuti také pamatuji. Báječný svět, kde těžké od člověka zmizí. Kroužky mám daleko v autě, stejně na ně nedojde.
Krajina si mne prohlíží, a když nejsou ptáci, nudu nepřipustí. Hned nad mezí nacházím první polní achát a jako za času mládí, ležet ho v hlíně nenechám. Je obyčejný, tak krajina raději přidává. Na vršku jiné hroudy nabídla historii vztaženou k osídlování. Fragment zdobeného hrnce z páleniny – mladšího, tedy už s polevou. A jako by nebylo dosti – nožička z pánve na oheň, z trojnožky.
Znáte je z „černých kuchyní“ po zámcích a hradech a podobnou jsem vykopal doma na zahradě. Daleko ovšem starší, bez glazury. Pak na konci brázdy sbírám PET flašku, rozježděnou polní technikou. Linka času odhazování do krajiny přede mnou v plné parádě! Jen ten šutr sem od Kozákova přivlekla Jizera, když tudy stékala k Labi kdysi dávno. Kapsu mám plnou, budu moct jít.
Straky mířily na nocleh, bylo jich pět. Rákosní strnadi přeletují, jak slunce zapadne, vyjdou do ulic. Na chvilkový přednoční sběr. Vousiska rákosí drží směr od hor, zásluhou průvanu. Mráz už ale dnes nedorazí, laguny po čase odzrcadlí noční oblohu. Chřástal vyrazil hlasitě na lov, bahenní vodouši v pokřiku odlétají. Pět kormoránů sklepává vodu a dívají se ke mně v obavách. Vystřelím. Ano, vystřelím odtud.
