Za deset dnů tam zase budu. V holínkách nevysokých zlehounka našlapovat v houpavé zemi. Jak netrefím stoličku ostřice, došlápnu hluboko. Co na tom, nebudu prvně plnit botu stařinou a ponožku ždímat. Současně vyzkouším, zda ještě vydržím provokovanému nachlazení nepodlehnout. Co bude potom, vše za to stojí! Začne líčení na modráčky za lupání zrajícího rákosí, pro strnady.
Za deset dnů půjdu prvně letos pořádně zachytat. Mám jejich přílety po notýscích a zápis by byl rekordem. Modráčkové na oteplování klimatu uslyší dříve než slavíci.
Ze šuplíku dnes tedy poslední text, bude o síle noci. Nemůžu se zbavit obrazů nového stylu kroužkování – chytání slavíků v létě pod hvězdami. A chápu sám sebe, proč to tak mám. Úplně stejně jsem vypadal v začátku specializace, kdy na pořadu bylo hnízdění a snaha prokroužkovat oblast. Hlava podobně tepala nadšením, vše další nepoznané, překvapivě upovídané, dobrušoval jsem klíč chvatně za pochodu. A trefil jsem ho, odemyká dodnes.
Noc jako součást kalendářního dne se netěší popularitě, a proto ji lidé překračují spánkem. Prvně jsem její kouzlo začal vnímat s udicí, a potom při cestách z hudebně-tanečních večerů času mládí. Pak asi týden co zastupující noční hlídač, a přitom poslouchal sýčka. Přivolával smrt na budoucí dny všech svých souputníků, a ono mu to vyšlo.
Ornitologie mi v novém století dala okusit noci v horách, a když i ty skončily, mělo přijít ticho s klidem na lůžku. Narodilo se ale nížinné chytání na letně-podzimním nočním slavičím tahu a tak už to zůstane. Šňůry dní chytačských vystoupení jsou natolik unikátní, že spát se při nich moc nedá a člověk je znovu oteklý na nekončícím flámu.
O nástup noci se většinou přijde, protože jeden má práce nad hlavu. V rámci doplněných pokusů třeba nalíčit i těsně před setměním, jestli v parku přes den nějaký slavík nezůstal. Aby bylo jasno. Pak teprv dochází k rychlému skasání před netopýry. Po okolí už visí ticho, jen lampy vytlačují tmu z ulic na okraj. Město na Klenici odešlo spát. Hvězdy se vyskládaly přesně podle map ptáků, dnes se poletí. Je teplo, velcí lišaji šmodrchají sítě, k půlnoci už zase roztažené, vzlétají zpěvy ve smyčkách. Z kontrol se nechce do auta, spacák se válí nezahřátý. Přemýšlím nad krajinou a nad slavíky. A taky nad sebou, proč tady vůbec jsem. Co nejvíc pochytit z jdoucí příležitosti. Rozpovídat téma k mojí hlavě. Zachytit stopu jakoukoli, třeba v titěrné maličkosti. Objevit, uchopit a odnést zážitek, otázku plnou budoucích podotázek. Vždycky se něco stane, noci na čihadle totiž takové jsou.
