Neslavný začátek ponocování

Abych získal kompletní přehled o dění kolem slavíků v létě, potřebuji též odchyty, kdy není šance na úspěch velká. Přestože se mladí ptáci dovedou již krajinou posouvat (Hronov 9.7.; Biskupice 13.7.), v noci to v parku u Klenice ještě nevyšlo. Neobjevil se jediný. Do půlnoci se okolím bouřilo, pak už byla noc klidná. Byla z těch, které je škoda prospat. Ono to ani příliš nejde, má-li člověk v hlavě chytací plán i vzpomínky. Nula, kterou jsem na první pokus pořídil, je samozřejmě cenná. Mnohé umocňuje.

Má jisté kouzlo chvíle před odchodem noci, v níž bylo uběhle produkcí lákáno. Tolikrát jsem už zažil typické přelety za rozbřesku, slavíka poznám v šeru na první dobrou. Je svérázný, stylem nejpodobnější velkému rákosníku. Ten je ovšem „delší“ a ještě o poznání víc ve vzduchu „plave“. A pak, jak sednou, mnozí se ozývají, i když je dobře neslyším a některé přeslechnu.

Prvně jsem v jezírku uviděl hvězdy. Zaparkoval jsem nad ním tak, abych viděl z pelesti. Když se jeden a půl oka konečně k spánku zavřelo, mobilní výzva mne vyhnala roztahovat. Po dešti vzduch zářil novotou, studený ale nebyl. Prvně nám kvete tužebník a smetanově svítí polotmou. Noc zdála se dobrá a technika šlapala pěkně, kdyby tak bylo o půli prázdnin, z kleští by vycházel dým. Posledně poprvé přeletěl nad parkem otakárek ovocný, drobný sameček. Přímo přes hladinu, když čistil jsem vodu. A večer před odchytem slavičí sítí prolezla cvrčilka do protější vrby. Ty už po novu nenachytám. Člověk si ale musí rozmyslet, co v časovém objemu vycházky prioritou. Jezdím na slavíky.

Naposledy jsem v krajině takto ponocoval s udicí, to už je dávno. Kotel Klenice má svůj dech ale stejný, s tmou sahající až k jedinečnosti. Nebolí mne dnešní „nenachytání“, protože i jitrocel na bolesti kolem pořád roste. Kdybych byl ležel pod střechou doma, za okny sice zažiji liják jak prý málokdy, ale klidnější z tváří tajemné domoviny bych tak neužil. Navíc vím moc dobře, že sítě se třepat budou a zas budu přikládat pravítko křídlům, která prvně naslouchají tichému diktátu. Odletět k moři a přes něj dál, přeletět písek, zažít Sahel. Po zastávce úvodní (nikterak krátké) přeletět etapu podobně nekrátkou, posouvací.

Pak už jen člověk žasne, když kroužek vysoké tisícové řady v křovinách zdejších vyklopí pravdu o setkání posledně, v létě.