Řeka dole je vzedmutá a kalná, jak horský liják nařídil. Hrstka rorýsů se vrací za okap pro cestovní dokumenty a upachtěný čáp slzí nad prázdným hnízdem. Je půlka července, léta jednadvacet.
Na parkovišti před ZUŠkou potkávám sobě podobné, mají po kytici, v temném. Odmítám se nechat vyvézt nahoru, jdu pěšky a sám. Zvonky ze Slavičího háje, modré jak obloha, courám málem po zemi, svázané lýkem, aby necinkaly. Kostel je na samém vršku, působí štíhle nevelikostí. To mi imponuje. Budu při něm čekat, až se všichni nalodí. Pak půjdu též.
Podokapní žlab sakristie, původně měděný, je nahrazen pozinkovaným. Spodní část svodů plastová. Po zlodějích. Mám čas prohlížet souboj okapnice se žlábkem (vrchní luxusní, spodní prostý) přes agresivní splach měděnky náhradník jasně prohrává a brzy se odporoučí. Ohlížím se dolů a časy, kdy cestičkou stoupala hlava na hlavě o nedělích, umím uvidět. Čas je jít vstoupit.
Modravou kytici pokládám pod obrázek, ruce svěšuji k tělu a už jenom nepravě dívám se do očí člověku a srdce slyším s ozvěnou. Tak bývá po lidech vzácných. Od nástrojů pod klenbou za našimi zády vážnost dostoupila vrcholu. Dlažba je kamenná, přísných obrazců, ošlapaná. Z manželů Klápšťových už nezbyl ani jeden. Rád si je na místech společných v krajině mojí občas připomenu. A bylo dobře, když hranice naše se světu zas otevřely, že jsme se tehdy potkali. Podobných setkání v košíku náhod vůbec nepřebývá.
Za Josefou Klápšťovou Pavel Kverek
