Naskytla se příležitost oprášit starý kumšt a zkusit se na moment vložit do slavičího pelichání. Teď v půli července, kdy proces je v zajímavé fázi a staří začínají prohlížet noční oblohu. Měl jsem hodinku času co taxikář a řeku na dohled. Všechno je pro zaznamenání úspěchu nyní specifické. Lákání, líčení i volba prostředí. Podle odezvy nutno rozpoznat, kdo je na druhé straně. Zda mladý či starý, podléhá tomu strategie.
Pak už je badatel součástí procesu, protože přípravy nepodcenil. Dívá se na peří bledé i tmavé, původní, i zbrusu nové. Též na místa, kde zrovna neroste nic.
Slavík, jako je tato dvouletá samička, nikam nedoletí, třeba jej předat buřeni osobně. S kroužkem pro příště a pro náhodu. Ještě v roce devadesát se o podobném neznalo nic. Byl jsem u toho osobně. Dnes je větší část tajemství přepeřování objasněna a cesta to byla vzrušující.
Dívám se na slavíka, na vzácnost podobných setkání. Pak ještě na otočku k řece, k ní titulek mám v mžiku – řeka se vzteká.
Valí shora bláto, je drsná až hrozivá. Jizerské louky to na ni ví a tváří odlišnou výjev tiší.
