Od rána drsně, jít se dá akorát tak do kovárny. Na slavíky možná odpoledne.
Ano, sezóna začíná, zpravodajství zde bude častější..
Nyní ovšem jen takový postřeh. Protože žiji ze zážitků vždycky dlouhý čas a pak stejně když ne tak intenzivně, tak se k nim vracím v záblescích. Vezměte včerejšek. Myslím třeba ta motýlí křídla: „Kde jsou všechny ty poklady když je tak šíleně jako třeba teď?“ Ne, ještě úvaha nekončí, to by bylo strohé. Odpověď: „My je nedokážeme nacházet, vše dáno náhodou. Ve správný čas… ..a tak podobně“. Přišla mi od vás fotka uhelníčka hnízdícího mezi obřími kořeny nad studánkou v myší díře. V zajetí svěžího mechu. Neskutečnost! Znám to jen od pana Sekory z „Uprchlíka“. Prostě, neumíme toho v krajině mnoho. Jsme spíše nepozorní a nejsme ve správnou dobu na tom místě.
Tak, to je úvaha o pokladech krajin. Takhle to je a my to přiznejme. A hlavně – počítejme s tím. Až budeme vytvářet statistiky (ty nám jdou a jsou chtěné).
A teď poslední věc k tomu: Uvažte jak krásně se musí chodit krajinou domova když podobné na ni víte. Permanentní naděje na úspěch! Dřímající. Tak to je i s těmi slavíky. Vůbec netvrdím, že tu nějaký už není. Vždyť na Budách za Pátkem jsem málem slavil. Co to tam tichého bylo, doteď opravdu nevím. Loni se v místě pobývalo déle, slavík může být mazaný.
Krajina ohromná, kolega napsal včera z města na Klenici, kdy kvíčaly staví hnízdo před oknem a dole skáče dudek: „Lepší než televize“. Pojďme vážení zapínat častěji „naši“ zelenou, s vůněmi, zpěvnou, o barvách nejpoctivějších.
Kdybych teď projel zatáčkou kolem Červenského rybníka, žádného martináče (jak se mu dnes říká) neuvidím. Jenže dávno vyškolen podobnými náhodami si za volantem mumlám: „Nepodceňuj hochu ani v legraci tu krajinu před rájem!“.
