Provoz na silnicích už zase sílí, přibývá zvířat, která za cílem nedorazí. Zastavil jsem auto a prohlížím červenku, zda třeba nemá kroužek. Pak ji odklízím z asfaltky do trávy kvůli důstojnosti.
Tento druh táhne teď intenzivně. Kolem kamenného dvojvrchu nad Studénkou bych jich napočítal hodně. Na konci dubna budou pryč a zbude několik místních.
Dnes jsem přečetl třicet slavičích hnízdišť, všechna jsou bez slavíků. Nevykouzlím je mezi větvemi, kdybych se rozkrájel. K nasycování lokalit schází týden a už lze prohlásit i letos – oproti loňsku se nic neuspíšilo! Prošel jsem před chvílí údaje v kabinetu, a ono je to v podstatě tak. Odmažu-li několik rekordmanů, odpovídá to.
Spoustu let si při tomto monitorování připadám nevytíženě. Člověk, který je zvyklý na pracovní proces, přešlapuje spoustu dnů před keři, pouští přehrávač, vypíná – a naslouchá. Letos nejsem podivným samotářem, spousta lidí v krajině pobývá kvůli obavě o zdraví. Nelze ovšem nad nulou vykřikovat, že můžu dát pauzu a počkat si pár dnů na jistotu. Člověk neví, co bude za další zatáčkou, třeba tam prvního rozezpívám. Je to vždycky loterie, logiku to nemá. Kalkulem se mohu snad těšit do míst, kde bývají tři – čtyři páry. Tam je přeci naděje silnější. Ale ono to nefunguje. Stavíte se rezignovaně posledním pokusem vedle mostu, kde ani není jasné, zda loni vyhnízdili, a úspěch třeba přijde.
V republice přibyly zápisy dva, což není moc. Opravdu je jasné, že u slavíků vše zůstává při starém. Což je poznatek dozajista cenný.
Je to trochu nezvyklé, když vyjíždím do krajiny Bakovska a vracím se z Boleslavska. Z rozbitých cest se práší, ale najdete v objetí řepky takovouto. Musel jsem zastavit, zalehnout a zexponovat tu neobvyklost.
