Přesně tolik jsem projel hnízdních okrsků. První cifra značí návštěvy nové, druhá – kontroly po dvou dnech, na jednou již navštívených místech. Slavíci nejsou.
Výzkum, jeho váhu, si můžete vyzkoušet následovně: Kdybych prvně vyjel třeba následující pondělí, nádrž budu mít stále ještě plnou a práce v dílně splněno nad plán. Kdyby ale slavíci v křovinách už byli, nevěděl bych, že ještě ve čtvrtek tam bylo prázdno. Nevěděl bych, odkdy jejich přílet počítat. Takhle si projíždím hnízdiště a zapisuji prázdno. A věřte, prověřuji poctivě. Proto nestihnu za odpoledne víc, než číslo sečtené v nadpise. Vždy je třeba počkat chvíli, pak ještě jednou krátce zahrát, počkat – a pak se může startovat jinam.
Už jsem to tu psal. Místa, teprve čekající, jsou krásnější. O napětí. Podívejte, na ten krásný obrázek. Cítíte v něm tu ohromnou nedočkavost? Všechno se dívá k obloze.
Šel jsem po Studénce a myslel na italského slavíka. Kde je mu konec. Kvetou už trnky. Trnky nemyslím slívy, ty kvetou před nimi. Vůně trnek je taková stydlivější, ale květů po sluneční straně bylo bílo. A přeci ji přebilo něco nepopsatelného. Snad v půl kilometrové řadě v podrostu voněly fialky! Nikdy jsem nic podobného nezažil. Slunce je vyhecovalo, a přestože ani tam slavík nebyl, odchod jsem protahoval, jak to jen šlo. Kdyby veřejnost zažívala, co já – myslím, že by si krajiny cenila víc. Tohle jsou obrázky utajeného neskutečna! Babočky bílé „C“ se koupaly v bílých květech stále ještě černých větví, na zemi zlatily první petrklíče. Měly by zde stát domy – říkala před lety vrásčitá žena v šátku „na babku“, když sedala na nejvyšší mezi na lavičce. Už ji nepotkávám, a jestli měla pravdu, to se ukáže. Výhled odtud je fantastický…
Slavíci ještě nejsou. Mohu říct najisto – rekord ani letos nepadne! Zítra se zavírá první dubnová dekáda. Uvidíme, co bude dál.
