Jeden z loňských slavíků z mnichovohradišťských hnízdišť mne zaujal nejvíc tím, jaký to byl v ruce kliďas. Dal jsem mu jméno Pohodář. Nikam jsem si to nezapisoval, taková věc se pamatuje i v množství rezavého peří, jež člověk za sezónu prolistuje. Pohodáře jsem pohladil před odletem dvakrát, protože mne až dojal. Přišel mi, ke mně nenaštvaný. A on se dokázal vrátit!
A nejen to – je prvním! I když rekord nerozlámal, moc si setkání vážím. Nevím, kolik mu je let, označen byl loni jako nejmíň tříletý.
Pohodář ale nejspíš nepamatuje Dubový les, zánik hnízdiště. Může být ale tamní krve, docela klidně. Pamatujete – Slavík z dubového lesa? Když člověk chodí v těsném okolí, dva plácky dál existují – Strž a LIAZ (LIAZ je nyní diskutovaný), nemůže nemyslet na ty časy. Na psaní knížky, na šustění dubových jarních kabátů, na trnky, co tam všude v lemu rozkvétaly. Na slavíky. Na cestách po krajině mi je opravdu krásně. Jdem dávno ruku v ruce, je ku mne důvěrná, a já dojímavý. Tato slavičí setkávání, plná emocí z dočkání se, jsou zlatinkami třpytných potoků. Nelituji hodiny ani minuty, utracené v terénu! Budu tam chodit, dokud to půjde. Málokdo si dovede představit, jak vypadají následné kontroly lokalit jinde, když úspěch máte už v kapse. Jel jsem k Veselé za kontrastem kontrastů – smuteční vrba a Veselá. Ten strom na kraji louky za jezerem je olámaný, jak tyto bývají. Ale teď převisle rozevlátě kvete, zlatozelený. Vždycky v tuhle dobu tam musím přijít. Přehraju pár strof do křoví a nespěchám s odchodem. Vedle je řeka. Moje řeka Jizera. Její nálady jsou silou sil. Cítím v každém pohledu, jak mi pomáhá vyjít ze stínu ven. V proudech. Další lokalika slavíků. Řeka se tu hlučně láme o kamenné bradlo a kus cesty utíká. Tady bych postavil brod. Slavík ale ani tady není. Vždyť je jedenáctého, co bych po krajině chtěl!
Cestou domů mě veze Pohodář. Jen tak se ho nezbavím – to byl tedy odchyt! Měl jsem strach, že odletí, že se posune, že je tažný. Nekoukal jsem v tom spěchu na nohy, kdybych viděl kroužek, zpomalil bych. Komunikoval báječně, mohlo mne napadnout, že je doma. Kroužkovaní ptáci jsou těmi – k nám upovídanými. Tady má chytač prostor k růstu. Kroužky pomáhají!
Na závěr trošku zalžu. Poznal bych Pohodáře i bez kroužku, když jsem ho měl v ruce. Po nátuře…
