Před týdnem nejspíš zpíval slavík tmavý u dalešické Jizery.
Byl jsem tehdy vzdálen za hranicemi a dnes tam pták není. Prostředí je to ovšem pro druh naprosto luxusní, chybí už jen bobři, kteří by vrbové shluky zakracovali. Prolezl jsem to keřové přítmí a žasnul, protože biotopové nároky druhu mám čerstvě v hlavě z Polska. Řeka tu vstupuje do hluboké rýhy, niva je galerie. Louky svěží, pestré, se vstavači. Slavíků tu však mnoho není, chytit se podařilo jednoho.
On už slavičí rok totiž stoupá, mnohde se krmí, jak jsem si všiml u Hradiště, když jsem projížděl.
Zachytat jsem si odjel mezi pracovními schůzkami, chtěl jsem to místo prověřit. Kdybych měl víc času, zůstanu u řeky v úžasu dál. Je vrchovatá vodou ze severních dešťů. Podkalená.
Větve stromů se máchají v proudu, který jim ale neublíží. Řeka víc nevystoupí. Nevím, co mne tak fascinuje nad tímto útvarem. Obrovský respekt před její sílou, nádhera, životodárnost. Vůbec jsem nevěděl, že v těchto místech je Jizera tak nádherná. Nikdy jsem tu nebyl. Úchvatné stromy v terasách, nastoupané kamsi převysoko. Plné ptactva pro svou nepřístupnost. Ne, neodjel bych! Louky syté po deštích, jen ten tmavý slavík chybí.
Ale když jsem přijížděl a vyjednal u lidí za dvorem parkování, myslel jsem, že tu bude. Tak to bylo přesvědčivé. Je ale pozdě. Oni se většinou nezdrží, po lehké zastávce pokračují dál. S těmito slavíky se musí rychle. Jak někde zabrzdí, rychle na něj.
Abych se nenudil, v síti skončil pár pěvušek modrých a nakonec čerstvě přilétlá samička ťuhýka. Možná, že ještě pospíchá dál, na snůšce určitě nesedí. Ruku mi ale zmačkala dost.
Nenachytám při specializaci příliš ptáků jiných, změnu vítám.
