Běží čas, moře času. A pořád se ještě ptáci kroužkují! Už sice nikdo nenaťukává čísla na pásky hliníku v garáži velkoměsta a sklopky se neohýbají z drátů na kola, ale kroužkuje se dál i v roce 2019. Místo kostěné vábničky s měchem se bere do terénu dálkově ovládaný přehrávač se zásobou nahrávek k přepínání, kleště mají čelisti děravé podle průměrů kroužků, k použití už pootevřených na bužírce. „Hudce“ vystřídal „Svensson“, kalhoty lze za vedra pokrátit urváním v zipu pod koleny. A kroužkuje se dál!
Jenom ta čekání na výsledky jsou jako tenkrát, slavíci prostě „nechodí“.
Když kroužky neumí dohlédnout zimovišť, přicházejí na pomoc geolokátory.
Hlídají z hnědého hřbetu rozbřesk i soumraky, zapisují, a program v počítači po přestřižení gumiček v čase znovuodebrání trasu plus-mínus vypoví. Přestřihovali jsme a odebírali. Uvidíme, kolik vypoví…
Slavíci se dovedou vracet, to z blogu přečtete na mnoha místech. Jak to zvládají, dodnes pořádně nevím. Najednou jsou však doma. Tady, v Polsku, i ti bulharští. Všude, kde se sledují. Přál jsem si tolikrát, být přímo při tom, když pták doma zabrzdí. Nejde to ale poznat, jedině, že by se použít mohly už drobounké vysílače. Třeba se ještě dočkám. Pak bych tam doopravdy seděl a čekal. Kleště by nebyly potřeba, nosil bych je pozlacené pod límcem na řetízku. A také si přeji už mnoho let, aby při kontrole úvodní série ražby byla co nejnižší! Ze sezón dávných. Třeba T 303 501. Asi jsem se pomátl, to byl přeci první kroužek, který jsem tenkrát zavřel. Kde asi leží? V Africe, pod dunou, na dně kdesi, anebo tady? Alespoň detektorář, kdyby jej „kopnul“ u Červenského rybníka.
Jak vše strašně utíká. Je to už třicet sedm let!
Aby mne vzpomínky nepřejely, dám radši tři věty poslední: Ten kněžmostský slavík prý v noci zpíval jako šílený, představte si. Byl slyšet i přes zavřená okna našeho domu. Třeba tu zůstane, přál bych si to moc.
