Vrátil jsem čas

Žádné komentáře u textu s názvem Vrátil jsem čas
V před chvílí narozeném dvaadvacátém červenci osmnáctého roku jednadvacátého století pobýváte se mnou na náhorní plošině u Sobotky.
Humprecht bude už zhasínat fasádu, sítě jste postavili večer po západu slunce. To když se bouřka hnala od Prahy a někde v poslední chvíli odbočila namlátit jinému. Tady v 317 metrech by to bylo dost ostré. Jiná nepřišla, znal jsem předpověď.
A teď začíná svítat. Jsou čtyři čtyřicet čtyři místního času a umělý slavičí zpěv vzlétá k Jizerským horám.
To byl nápad vláčet vás sem. Zkušenosti s tím nemám, slavící tady nehnízdí, kdoví co bude…
Hlava mi dávno v napětí odklusala, nechce u toho být. Nejspíš. Ve chvilce se však vrací – ne, tohle si ujít nenechá. Třeba i chvíli, kdy jsou sítě prostě prázdné. I nula je vědecky cenná. Ať jich je ale co nejmíň!
Z auta hned před sítí bylo vidět mihnutí nad oraništěm. Mohl to být stín, anebo taky ne. Byl asi. O kus jinde další, budou to stíny. Už mám mžitky před očima z toho. A pak se tyč zaklepala, jak někde v jejich patnácti metrech došlo ke kontaktu křídel. To už je zajímavé, to už vidina není!
Z dubu na konci lemu cesty se snesl pták. Chtěl mířit do louky, ale lekl se dálky. Sedl na tyč a já lovím z krku pozapadlý jazyk. Jsou to všechno slavíci!
Tak přeci to funguje, přeci se dají nachytat i jinde než dole v nížině.
Jeden je ještě kropenatý, všichni mladí a všichni sem museli přiletět. To je výsledek důležitý!
Kdesi za Osekem, kam se krajina odtud blíž mořské hladině propadá, je už od slunce pruh. Bude nádherný den. On už ale dávno přeci perfektní je!
Slavíci se rozlétli po křovinách, veliké hejno brávníků míří z Českého ráje k jihu. Jeřabiny se třpytí, strniště varuje, že rok nebude nekonečný. Že ikdyž jsem vás v čase teď o pár hodin vrátil, zabrzdit jej nelze. A je to poctivé.
Ornitologie je báječnou disciplínou. Oči vám namáčí v krajině, než odkapou k srdci. Jak nesložité!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.