Ponocování

Žádné komentáře u textu s názvem Ponocování
Pět z dní jejich nocí.
Pět pokusů najít klíč k nočnímu tahu mladých slavíků.
Každý pokus docela jiný to aby byl případ co nejsložitější.
Chrastím na kroužku klíči a žádný zatím nepasuje do zámku ryšavých tajemství. Nic se o tématu nikde nedočtu, šlapu vlastní cestu.
Od rohatských Hor schází ke mně léto ve zpěvu.
Mám ta místa rád a dobře je znám, myslím si to. A třeba taky ne! Čekám tu na slavíky v novém nápadu, poctivě vyhecovaný a vychystaný obětovat čas kolik ho bude třeba. Dvě sítě, výkonná aparatura, příhodný biotop.
Jedno ráno se slaví výsledek a druhý zalamují ruce. Co se děje na obloze jež ukrývá noc? Proč, jak a kudy? Kolik, jací, kdy to začalo a kdy skončí?
Je to vědecky vzrušující. Je to omamné a napínavé, je to k navracení.
Dnešní chvíle nad ránem a osm slavíků. Přibrzděných na první cestě k jihu. Na dvě či tři minuty, déle je nezdržuji.
Dobře si všímám i toho, že se ptáci chytají do sítě převážně z jedné strany. Sletují přes náhorní plošinu s polním letištěm do kotliny Klenice a Polabím z ní odletí. Myslím si to. Důkazy nemám i proto je kroužkuji.
Jsou hebcí, trochu ustrašení, ale když vidím, jak peláší zpět do větví, vím, že jim to v životě nepřekáží. A já mohu být s nimi.
Pole jsou sklizena, ale nefouká ze strnišť to ne! Teplo se rozlévá, ze dne – to „posluneční“. Znáte to jistě.
Špendlíky namáhají větve, že praskají, mohl bych myslet, že je to tím dneska, kolik slavíků je přetížilo. Každý má jeden dva přes dvacet gramů – ne, to samozřejmě žertuji.
Ti ptáci jsou tiší, ale zpěv je zajímá. Létnou se podívat a tam už je síť. Jemné a v šetrnosti držené ruce, kleštičky s kroužky, vážidlo závěsné a měkká tužka. Blok taky měřítko – těch tedy víc!
Srpek měsíce, vůně z těch Hor, rány od padající nervozity, věžička kostela za oraništěm, bousovská vodárenská věž s komínem od fabriky, vzpomínky na dětství pod keři šípků v zařízlém a barevně otravněném cestoví, dřevěný žebřiňáček když krátičké nohy už nemohly a máma u oje. Ty noci teď v autě jsou přesně takové. Krajina nešetří a sype a přisypává. „Ať ti je dobře, příteli, když po letech zbylý jsi na místa nezapomněl„.
Šípky už tady nejsou i cesta je pryč. Jenom ta od léta prohřátá zem je stejná, však na to stačí – ona vše zařídí!
Tou nejkrásnější dílnou, nejinspirativnějším ateliérem je mi ta krajina pro bádání. K nacházení, chcete-li obrat méně vznosný.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.