Zvu na hořkou kávu

3 komentáře u textu s názvem Zvu na hořkou kávu
Abychom byli na blogu uvěřitelní, musíme sem vnést i smutek. K životu patří.
Setkáváte se s tím, čtete o tom, pojďme se nad tím zamyslet. Nic s tím v tom místě neuděláme, ale pojďme si to alespoň vypovědět a pořídit představu, co to musí být za šílenost během celého roku! Abych pravdu řekl, když pobývám na Červenském rybníku a čekám, než se ptáci nachytají, nechce se mi moc na silniční hráz mezi rybníky Šlejfernou a Červenským. Je to tam vždycky smutné, ale posledně jsem přeci šel. Udělal jsem si na mostě pořádnou přípravu v hlavě, řekl si, že je třeba pravdě se do očí podívat a posčítat ta pobitá tělíčka na krajnicích.
Hráz je dlouhá tak dvě stě metrů, možná ani ne, vede tu ovšem významný biokoridor.
Zaťal jsem zuby a vyšel do provozu. Sčítat. Kožichů koly vydělaných všude jak v loveckém salónku movitějších, křídel taky dost. Ta si budu zaznamenávat a vůbec nevím, jestli i fotit. Moc se mi do té hrůzy nechce. Ale pak říkám – aspoň na blog dvě fotky pro vás, pro čtenáře.
Tady jsou.
Ptáků jsem napočítal čerstvých a poločerstvých čtrnáct! A myslím, že každou hodinou přibývají.
Jaké řešení? Už kdysi jsem o tom do novin psal. Mrtvolkami je vydlážděno! Alespoň jsem přišel na to, čím se to změnilo, proč to tak zesílilo. Je to prosté, provoz se zdesetinásobil, takže pták nad silnicí už prostě nepřeletí. Leda, že by byl z gumy a zbytek doskákal.
Studie ječí na poplach, že zmizely běžné ptačí druhy, že chybí motýli. Tady je jeden z hlavních důvodů. Pro tuto „vybíjenou“ se nestačí prostě množit. Kdybych byl studentem podobným, který mi sem na konzultace nedávno docházel, přihlásil bych si práci na tuto hrůzu. A podíval se tomu pod pokličku. Pojmenoval příčiny, alespoň nejhlavnější. Nemusel bych se zaobírat písečnou bouří nebo selháním srdce na vysílení, když plánovaná tahová zastávka nevyšla, ale vypsal bych všechny ty kočky, skleněné tály, dopravu, nemožnost uhnízdění v polní krajině, nemožnost nasycení z rybničních hladin, provazy a provázky spolu s plasty po skládkách a hnojištích, jedy aplikované, lov pro zábavu kolem moře. A stačilo by, práci bych sytil možná tak půl roku. Školitelem by mi byl smutek, obhajoba by proběhla s kapesníkem.
Vzpomínám svého přítele z Prácheňského muzea, jak říkal, že – ano – i my se ještě dožijeme stavu, kdy nebude nic. Věříte tomu? Já docela začínám.
A na závěr dám příšernost od oplocených sadů. Jestli ten stín rozeznáte, dopijte kafe a pro dnešek končíme.
Příště už půjdeme chytat.

3 odpovědi na “Zvu na hořkou kávu”

  1. Pavle, i hořká káva k životu patří – – – bohužel. Ale dovolím si nesouhlasit s větou, že my se ještě dožijeme, kdy nebude nic. Pokud tedy někomu globálně nepráskne v hlavě a nespustí nějaký atomový vyhazovací program nebo tak něco, tak si myslím, že se toho "NIC" naštěstí nedožijeme, a snad ani naši potomci.  

  2. Nebyl jsem tu pro chytání v močále. Počítač mezitím povadl, takže nemohu publikovat, jak bych chtěl. Jakmile se mraky rozpustí, vrátím se na zelenou stránku větami i obrázky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.