Kdybych měl popsat všechny ty „barvy“ slavičího roku tady u nás, bylo by to duhové. Třeba čas aktuální.
Výpravy jsou to polosmutné.
Stojím u křoví a nic v něm není. Je prázdné bez slavíků, to už dokážu zjistit. A přeci ještě chvíli poslouchám, jestli se neozve. Neozve, je už na cestě. Pak jdu po kolejích, kde vlaky už málem nejezdí, pode mnou je stará pískovna s příhodným křovím. Tak tady jeden ještě je. Když jsem ho chytil, vidím, že to má už taky ale „za pár“. Jsou nádherní tihle předodletoví slavíci. Nemohu se jich vynadívat, dříve jsme je vůbec neznali, neuměli najít a omlouvali to tím, že prostě „nejsou“.
Překlopýtal jsem pole po řepce ke křoví, kde jsem nikdy nebyl. Nic tu není, ale takovou stěnu z ostružin a tak slunci nastavených, to jsem ještě neviděl. A právě byl jejich čas. Tak se mi to vyplatilo. Ale hnízdiště tady nebude.
Zrají špendlíky, to ovšem zážitek není – spíš bída. Vedle sedí ohniváček černokřídlý na kytce, tohle je jejich příležitost a motýl je ještě krásně čerstvý.
Scházím ke značce Horka. Malý rybníček před vsí, tady občas slavíci bývali. A taky že jo. Chytil jsem ho i s kroužkem, je přesídlený. A taky už brzy poletí.
Někdo by mohl namítnout, že přes dvě stě protokolů o pelichání adultů už musí stačit. Nestačí. Chci třeba prověřit, že přepelichaní slavíci na hnízdištích nejsou. Že hned odletí. A zatím to vychází. Tenhle ještě nikam nemůže, ale po neděli – to bude jiná!
Odlétání. Jak to zas uteklo. Čas se mnou o tom nesmlouvá. Osmý srpen by ale ponurý být ještě neměl.
I když odletěli rorýsi, mizí žluvy a kukačky, rákosníci.
Běží spousta odchytových akcí po republice, brzy se v Jeseníkách znovu rozsvítí sedlo. Loni tam přiletěl krom ptáků i lišaj smrtihlav, znám ho jen z fotky, ale je to síla. Chtěl bych se návštěvou trefit do takové události. Ale oni táhnou později, já budu muset dřív kvůli slavíkům. To je pak ta úplně poslední tečka.
