Zaměřeno na slavíky

Svatá Anna vybízí slavíky k cestě, Helena na hluché zvyšuje hlas.

Pokračovat ve čtení „Z chytačova zápisníku“

Podobně, jak ráno se drží nad jižním obzorem veliká hvězda s pracovním názvem „Naděje“, (dokud svítí – za vstávání bousovských kohoutů – může ještě slavík přiletět..), podobně je tomu v současnosti s efektem nočního chytání. Ještě je na dosud nepředstavitelný verdikt přeci jen čas. Ještě je naděje.

Pokračovat ve čtení „Podivné noci, podivný rok?“

A nejen z toho. Ptáci nikde nejsou, jako by žádní nehnízdili a nevyhnízdili.

Pokračovat ve čtení „Když vidím řepku, mám z toho depku“

Rozlišování slavíků právě končí. Dřív nikdo takového ptáka neodchytil, nebylo nad čím se trápit.

Pokračovat ve čtení „Zase až za rok“

Noc měla dobré předpoklady a tak to i bylo. Vítr se usadil, měsíc vykračoval. Hvězdy padaly jak podťaté, spát nešlo.

Pokračovat ve čtení „Nadějná noc“

Naskytla se příležitost oprášit starý kumšt a zkusit se na moment vložit do slavičího pelichání. Teď v půli července, kdy proces je v zajímavé fázi a staří začínají prohlížet noční oblohu. Měl jsem hodinku času co taxikář a řeku na dohled. Všechno je pro zaznamenání úspěchu nyní specifické. Lákání, líčení i volba prostředí. Podle odezvy nutno rozpoznat, kdo je na druhé straně. Zda mladý či starý, podléhá tomu strategie.

Pokračovat ve čtení „Kde ty časy jsou“

Řeka dole je vzedmutá a kalná, jak horský liják nařídil. Hrstka rorýsů se vrací za okap pro cestovní dokumenty a upachtěný čáp slzí nad prázdným hnízdem. Je půlka července, léta jednadvacet.

Na parkovišti před ZUŠkou potkávám sobě podobné, mají po kytici, v temném. Odmítám se nechat vyvézt nahoru, jdu pěšky a sám. Zvonky ze Slavičího háje, modré jak obloha, courám málem po zemi, svázané lýkem, aby necinkaly. Kostel je na samém vršku, působí štíhle nevelikostí. To mi imponuje. Budu při něm čekat, až se všichni nalodí. Pak půjdu též.

Podokapní žlab sakristie, původně měděný, je nahrazen pozinkovaným. Spodní část svodů plastová. Po zlodějích. Mám čas prohlížet souboj okapnice se žlábkem (vrchní luxusní, spodní prostý) přes agresivní splach měděnky náhradník jasně prohrává a brzy se odporoučí. Ohlížím se dolů a časy, kdy cestičkou stoupala hlava na hlavě o nedělích, umím uvidět. Čas je jít vstoupit.

Modravou kytici pokládám pod obrázek, ruce svěšuji k tělu a už jenom nepravě dívám se do očí člověku a srdce slyším s ozvěnou. Tak bývá po lidech vzácných. Od nástrojů pod klenbou za našimi zády vážnost dostoupila vrcholu. Dlažba je kamenná, přísných obrazců, ošlapaná. Z manželů Klápšťových už nezbyl ani jeden. Rád si je na místech společných v krajině mojí občas připomenu. A bylo dobře, když hranice naše se světu zas otevřely, že jsme se tehdy potkali. Podobných setkání v košíku náhod vůbec nepřebývá.

Za Josefou Klápšťovou Pavel Kverek

Abych získal kompletní přehled o dění kolem slavíků v létě, potřebuji též odchyty, kdy není šance na úspěch velká. Přestože se mladí ptáci dovedou již krajinou posouvat (Hronov 9.7.; Biskupice 13.7.), v noci to v parku u Klenice ještě nevyšlo. Neobjevil se jediný. Do půlnoci se okolím bouřilo, pak už byla noc klidná. Byla z těch, které je škoda prospat. Ono to ani příliš nejde, má-li člověk v hlavě chytací plán i vzpomínky. Nula, kterou jsem na první pokus pořídil, je samozřejmě cenná. Mnohé umocňuje.

Pokračovat ve čtení „Neslavný začátek ponocování“

Rád používám klamy podobné, navyšují finální příjem radosti. Samozřejmě, že včerejšek byl z dní, které žiji rád, ne ztraceným. Do roka těch prima bývá kolem třistapětašedesáti, možná o pár hodin i víc. Je radost chodit po tomhle světě, a klidně s tělem ochozeným. Vítejte na slavičím blogu, vážení letní návštěvníci.

Pokračovat ve čtení „Včerejšek v háji“

Čtyři měsíce českého roku nejsou jen slavičí, jsou i moje. Dávno vím, co po čem přijde, jak dlouho ono či to bude trvat. Hnízdiště dopisují poslední věty příběhů a já jejich tužky slyším.

Takto připravený, stál jsem dnes před místem, které se jako mnoho jiných v okolí jmenuje Horka. Drobný lesík, zjara plný slavíků. Může za to dokonalý poměr až vyváženost mezi povahou stromů, křovin a bylinného podrostu. Les patří k světlým a dnes mnohde v něm rozkvétají zvonky kopřivolisté. Je totiž lesní léto.

Pokračovat ve čtení „Už zase slyším šustit tužky“