Svatá Anna vybízí slavíky k cestě, Helena na hluché zvyšuje hlas.
A ještě info…
Ne, opět jsem nevyjel, protože spoléhám na předpovědi, které se pro oblast mýlí. Nechci aparaturu týrat deštěm a nechci ji halit do fólie. Slavičí háj dostane stylové pozice se stříškami, ovšem tak, aby co nejvíc splynuly s interiérem. Pak se k obloze bude zpívat jedna báseň! Velké tahy do kraje totiž teprve přijdou, cosi mi šušká, že ano. Zas bude rákosí potoka vyhrávat přeskakováním, jak ptáci přes brčka jdou. A na můstku se vše filtruje.
Mám úkol pro letošek pár věcí dopochopit a jednu noc s deštěm bych prochytat měl. Ne že by takových v minulosti u sítí nebylo, ale mám v hlavě otevřenou otýpku otazníků, na které bych nechal zpod zakrytých hvězd spadnout ještě pár důležitých kapek. Takže – napotřetí nad povětrností mávnu rukou a vyrazím k parku.
Povedu myšlenky též na to, co už jaksi není. Umíme výrazně oslavovat objevy – kde co zpívá, co se kde zastavilo. Co ale zmizelo, co pobyt ukončilo a v tichosti tak nějak není, to nás upozornit na sebe neumí a my pro milé současné jiného nehledáme. Ve Slavičím háji jsou to žluvy. Ano, táhnou a silně proletují. Kde jsou nedávné kukačky? I ty už schází. Obecní ťuhýci ještě po větvích nějaký čas prázdnin budou, ale vždyť to jsou pokaždé jiní ptáci bez kroužků! A slavíci? O jednom vím, ještě v maliní bývá. Neměl jsem ho čerstvě na očích, jenom na jaře při kontrole. Chytat tihle ptáci už nejdou. Vedli jsme nad pivem i bublinkami kolikrát v minulém podobně cílené řeči. S lidmi, kteří se zaměřují jako já, dlouhodobě. Shoda byla v postřezích snad napříč hospodou. Mám ale tahák, který na příští sezónu k prohnaným vytasím a současně doověřím diskutované. Nebo řečené převrhnu a vítězně sáhnu po měřítkách. Vyrobím k tomu poslední sklopku, co v nenápadnosti půjde nejdál. Bude se podobat prvním chytačů, kteří už výrazně dlouho nejsou mezi námi. Zaměním také nabídku na kolíček, hrát se nebude vůbec, aby snad playback něco neprozradil. Nakročím do známého teritoria, auto nechám nejblíže za druhou zatáčkou, oholím obličej, do ruky houbařskou hůl. Zem/zrcadlo vyleštím jenom slabě, jako by srnec od hlíny před chvílí zchlazený vstal. Nakonec kýžené možná i uhlídám.
