Zaměřeno na slavíky

Nemyslím si, že je potřeba třiceti let k tomu, aby člověka specializace připravila o soudnost. Se slavíky se to může stát mnohem dřív. Ale je špatné, když se pochopení tématu přesune do roviny obav o přežití druhu? A jak jinak by už měla vypadat ochrana přírody a v praxi , když ne uplatněním získaných poznatků?

Slavík obecný má rád zpustlá místa, s buření, neshrabaným listím, bochníky kopřiv a po zemi popadaným klestím. Stál by ale kdokoliv z hospodářů o takový nepořádek? Na čí stranu se má badatel přiklonit, vědom si stále více toho, že v brzku může být pro sledovaný druh v oblasti zle?

A tak chodím v předjaří krajinou a jenom doufám. Dojde-li přesto na slavičí zákoutí, zlobit se mnoho nemohu.

Jsou tu ještě jiná a přestože některá vznikají spíše jen na přechodnou dobu, život slavíků tím v krajině může běžet dál.

Aby slavičí hnízdiště Mladoboleslavska nepůsobila spíše nepřátelsky a odpudivě, jak by se mohlo

jevit z prvního představení „světel a stínů“, přimíchám více „světla“. „Stínem“ budu šetřit, umístím jej až ke konci kapitoly a to jej ještě značně změkčíme.

Protože u nás se na objevení fungujícího hnízdiště slavíků tmavých stále ještě čeká, využil jsem v roce 2008 nabídky přátel, navštívit jedno z jeho nejbližších zahraničních hnízdišť v Polsku.

Stejně, jako před pár dny slavíci, tak i já jsem nejprve musel překonat hraniční hory, abych před sebou konečně spatřil onu přírodě stále ještě blízkou polskou krajinu.

Cílem bylo záplavové území Prosny, která si v nížinné krajině stále ještě žije zcela po svém. V tu dobu byla ještě podbarvena sedimenty do temných tónů mědi, v tůních jsem tušil sumce, v pobřeží bobry. Pole tu chamtivě nedobíhala až k samému okraji řeky, nechávala prostor bujné vegetaci. V přechodovém pásmu to žilo květinami, které u nás už dávno chybí. Most přes řeku sice držel „silou vůle“, ale to už tak unikátní náladu prostředí spíše umocňovalo.

Ve stržených březích hnízdily břehule říční, přesně v duchu svého příjmení. Pobřežní laguny po záplavách postupně vysychaly.

Biotop nabízí podmínky nejen pro slavíka tmavého, ale i obecného. Jde tedy o hybridní pásmo, kde oba druhy žijí pospolu a občas mohou tvořit smíšená manželství.

Přesto vlhčí místa, jako je toto, preferuje slavík tmavý, obecný se drží při sušších okrajích.

Večery druhé dekády května jsou tady prosyceny songy z obou zpěvníků a blížící se noc košatou produkci ještě výrazně zesílí. Polští tmaví slavíci dorazili hnízdit!

Bobři jdou ptákům svojí těžařskou aktivitou „na ruku“, vytvářejí příhodně zmlazovanou pařezovinu pro komfortní zakládání hlubokých slavičích hnízd.

Polsko.

Tato kapitola může být prospěšná zejména kroužkovatelům, proto i terminologie tomu bude odpovídat.

A) slavík je na první pohled robustnější, má hrubší nohy i zobák.

B) pohled na rozevřené křídlo představí 1.RL redukovanou (ověřit u druhého křídla).

C) zúžení vnějšího praporu je patrné pouze na 3.RL, nepočítáme-li 2.RL, kde je prapor

úzký v celém svém rozsahu.

D) naměřená délka přitisknutého křídla je (zejména u samců) zpravidla větší, než 90 mm.

E) spodní krovky ocasní mají výrazné tmavé okrajové lemy.

F) hruď může mít náznak tmavého skvrnění, třeba ve formě jemného žilkování.

Všechny tyto znaky upomínají na slavíka tmavého.

Slavíka obecného naopak připomíná poměr letek ve vrcholu křídla, kdy 2.RL není druhou nejdelší(!) jako u ST, u kterého se tím vrchol jeví mnohem „ostřejší“. Tady je křídlo zaoblené a 2.RL je svou délkou oproti hrotu křídla až na místě třetím.

Rovněž zpěv a místo výskytu je blízké slavíku obecnému.

Křídlo hybridního samce, pocházejícího z páru, kde samice byla ST a samec SO:

Křídlo hybridní samice, pocházející z páru stejné pohlavní polarizace.

Celkový pohled na hybridního slavíka s mírně skvrněnou hrudí.

Přestože bylo specialisty v Krkonoších prokázáno i křížení mezi dvěma subspeciemi našich modráčků, tyto stránky se budou věnovat pouze hybridizaci slavíka obecného a tmavého.

Téma jsem si začal osvojovat v konci minulého století (1992), kdy jsem prokázal smíšený pár slavíků v zájmovém území na lokalitě Koprník. Z nedostatku času či z obavy, abych toho snad neobjevil příliš, jsem tuto příležitost nevyužil, ptačí rodiče pouze okroužkoval a určil. Mláďatům v pobřeží rybníka jsem pozornost nevěnoval vůbec.

Další příležitost se naskytla v nivě staré Metuje u Jaroměře (1997), poblíž Jozefova, kde jsme spolu s kolegy z VČP měli možnost nahlédnout do hnízdění jiného smíšeného páru, kde byla později Tomášem D. označena v stáří 6 dní dvě životaschopná mláďata. Uvědomuji si nyní, že Tomáš byl vlastně prvním, kdo v Česku hybridního slavíka vědomě označil! :))

S prvním dospělým křížencem jsem se setkal na Mladoboleslavsku u Kolomut (2002), kde jsem odchytil, určil a okroužkoval hybridního samce, s velkou pravděpodobností hnízdícího v zpětném křížení s některou z tamních samic slavíka obecného. Tento samec se na lokalitu vrátil dokonce i v následujícím roce, později již zjištěn nebyl.

V pořadí druhého hybridního samce jsem odchytil v zámeckém parku ve Březně u Mladé Boleslavi (2006). Tento jedinec již nikdy později v místě potvrzen nebyl.

Třetího samce, pocházejícího ze smíšeného hnízdění, jsem v oblasti odchytil nedaleko Bakova nad Jizerou (2007). Tento pták byl uznán analýzou DNA na Universitě v Arizoně a stal se tak prvním geneticky potvrzeným hybridním slavíkem vůbec. Bylo konečně vyfoceno také křídlo.

Čtvrtý případ zástihu hybridního jedince, pochází z periferie Mladé Boleslavi (2009) a je vůbec nejcennější. Analýzou DNA zde bylo, za přispění odborníků, potvrzeno podezření na zástih nehnízdící hybridní samice (bez nažiny, zřejmě i neplodné). Jedná se o první prokázání životaschopné hybridní samice ve volné přírodě! Pták dokonce i nestandardně pelichal!

V tomto roce byl zastižen i pátý jedinec – samec, chycený těsně před odletem či dokonce jako průtažný, který bude rovněž dourčen analýzou.

Na snímku netradiční postup úplného pelichání pravého křídla hybridní F1 samice:

V souhrnu lze konstatovat, že tímto výzkumem bylo doloženo – jednak hnízdění smíšeného páru na území republiky, dále pak potvrzení výskytu hybridního samce ve volné přírodě a konečně také podán důkaz o výskytu nehnízdící hybridní samice. Tři poznatky, z nichž první je přínosný pro ornitologii tuzemskou a dva zbylé posouvají problematiku dál v celoevropském kontextu.

O tom, že kroužek slavíkovi nevadí, se můžeme přesvědčit kontrolními odchyty i po letech.

Uvážíme-li v tu chvíli, kolik hodin života, kilometrů i sobě odlišných prostředí onen „kus plechu“ s opeřencem absolvoval, jako důkaz bezproblémovosti kroužku nám to postačí.

Údaje, které lze odchytem získat, ale hlavně pak během příležitostných následných setkání, mají značný význam pro výzkum druhu i jeho ochranu. Mnohdy se ještě, spolu s kroužkováním, otevírá cesta fantazii, spekulacím, v jistém slova smyslu i dobrodružství. Vždyť ptačí osudy bývají tak často podobny těm našim! Nechybí volnost, toužení, starost o potomstvo, hledání nejschůdnější cesty životem, štěstí i smůla, no a v samotném konci putování se pak dostaví smrt.

Příběh, který věrně dokládá výše uvedené, vzklíčil mlhavého rána, 24. srpna 2006, u rybníku Pátek na Budách.

Slavíci z oblasti již byli dobrý týden na cestě a odchyt v pobřeží, plném zralých bezinek, mohl posunout tehdejší rekord v prodlení. A hned po rozednění se tak opravdu stalo. V síti, vedle černohlavé pěnice, poskakoval i slavík! Pořídili jsme fotodokumentaci a určením potvrdili, že se jedná o tohoroční mládě, narozené někde na okolí, anebo průtažné.

Protože ptáků v pobřeží už tehdy mnoho nebylo, hned jak sítě oschly, byly sbaleny. Rekord byl zanesen do knihy odletů a sezóna označena za velmi úspěšnou. Konec prázdnin na sebe nedal dlouho čekat, všude byl klid a k dalšímu chytání již nebyl důvod.

Ráno 2. září zazvonil telefon a nabídl zajímavou informaci: zaměstnanec boleslavské Škodovky našel pod skleněnou plochou nadzemního průchodu k šatnám mrtvého „rezavého ptáčka“ s kroužkem na noze. A protože to byl člověk přírody znalý, usoudil, že jde o slavíka. Už ve sluchátku se mi číslo kroužku zdálo „nebezpečně“ povědomé a archiv všechno potvrdil. Byl to slavík – rekordman!

Příběh kroužku má dvě polohy – odbornou a lidskou.

První vyzdvihuje význam výsledku, vždyť jde o jeden z mála důkazů naznačení směru odletu z oblasti; udává velmi pozdní datum, ukazuje prodlevu mezi kroužkováním a nálezem, současně však také odkrývá nebezpečí, stojící v cestě táhnoucím ptákům.

Druhá tvář pak zcela bez příkras ilustruje životní smůlu mladého slavíka, pro něhož hned první cesta za sluncem skončila chvíli po startu.

V dalších letech pak bylo z tohoto místa v Mladé Boleslavi zpravodajem nahlášeno mnoho jiných zabitých či omráčených pěvců.

A před dvěma lety dokonce i další slavík! Co si počít s obrovskými skleněnými plochami hal a honosných staveb, v nichž se, buď odráží okolní prostředí, anebo jsou zcela průhledné a ptáci je rozpoznají až ve chvíli nárazu? Kolik takových nebezpečí – a zcela jiných – číhá na noční migranty, ale i ty denní? A vadí to projektantům, zhlížejícím se v odlescích bankovních fasád, reklamních ploch a protihlukových bariér? „Chcíplí ptáci – taková prkotina!“

Uvozovky jsem použil proto, že slavičí rok trvá u nás v podstatě 4 měsíce – tedy třetinu kalendářního. Začíná v půli dubna a končí po půlce srpna.

Existuje samozřejmě možnost navštěvovat místa celých dvanáct měsíců a žít z příběhů.

Hledat a rozebírat stará hnízda, podivovat se nad použitými žíněmi ze smetáku z nedaleké skládky; nad „stříbrem“ z vánočního stromku v hnízdě jiném; nad stopětadvaceti lipovými květy v příbytku jiného – snad vlastence! Poznatky pak popularizovat, s důrazem právě na ochranu jejich stanovišť.

Přiznávám, že zajdu občas i v „mrtvých“ měsících na slavičí plácky, hlavně s fotoaparátem. Přes slavíky a jejich životy jsem totiž více porozuměl i svému životu, přes slavíky a jejich potřeby jsem více porozuměl krajině a stejně jako ptáci jsem si ji zamiloval. S neduhy, skromnou nádherou, sezónní vitalitou, proměnami, i mnohde prýštící energií. Pochopil jsem, spolu s nimi, že jiný domov pro nás není a brát musíme to, co jsme ve štafetě převzali. Je v tom vše potřebné. Genius loci? – Ano, ve vztahu k mé krajině tomu rozumím…

O slavíku platí beze zbytku: „oč hlasitěji se přihlásil – o to tišeji zmizel“.

Je poměrně snadným úkolem postihnout jeho přílet. Daleko složitější je zjistit poslední den jeho pobytu. I takový kalendář však tento projekt obsahuje a i v něm padají občas rekordy! Stejně, jako platí určitá pravidla o příletu, je tomu i v čase odletu. Zatímco však z jara přilétají nejdříve staří ptáci, držiteli podzimních rekordů bývají mláďata. Je to jistě i tím, že nemají před cestou zcela jasno v nastavení svého „kompasu“ (jeden mladý obecný slavík byl v listopadu nalezen v odchytové ptačí vrši na jihu Švédska) a také důsledkem některých pozdních narození, kdy se ona prodleva promítne i do přípravy na cestu. Hned je ale třeba říci, že slavíci mají i v září ještě dost času a dostatečný komfort pro odlet.

Rekord v prodlení „padl“ rovněž v loňském roce, i tady šlo o zásadní posun z 2. na 6. září, kdy byl východně Kosmonos chycen mladý jedinec.

Staří ptáci, přestože u nich v termínu pelichání mohou být rozdíly až jednoho měsíce, stačí odletět zpravidla do půle srpna. Pro slavíka – coby subsaharského migranta, je to složité v tom, že musí hnízdiště opustit ještě v čase, kdy je kolem potravy nadbytek. A komu by jen chtělo od bohatě prostřeného stolu?! Den se krátí, vnitřní biologické hodiny to neomylně registrují a oni tedy musí. Časovač v nich už zase probudil tahový neklid, když předtím ještě nastavil metabolismus k daleko rychlejšímu tloustnutí a tvorbě záložní energie v podobě viditelného tuku.

Těchto zásob „paliva“ bude rozhodně třeba, ani ne tak nad Evropou, jako spíš při cestě přes moře a poušť. Do míst, která, jak ukázaly některé výzkumy, mohou být aktérům známa již z předchozích let stejně dobře, jak tomu bývá ve vztahu k hnízdišti.

Přestože kroužkování slavíků obecných dosud nepodalo důkaz o zimovištích konkrétních populací, pobytová místa jsou již známa. Jde o oblast Sahelu – širokého pásu savan – táhnoucího se napříč nadrovníkovou Afrikou. Pásmem, ležícím mezi největší pouští světa Saharou a tropickým deštným lesem. Slavíci dosahují těchto zimovišť už v prosinci.

„Po sezóně“

Hnízdiště, průmyslem v silně zatížené krajině Mladoboleslavska, to nemají vůbec jednoduché. Naštěstí slavík je druhem značně adaptabilním a tak jeho populace zatím nijak nestrádá. Za důkaz může posloužit jeho, v poslední době početný výskyt, v křovinách podél frekventovaných komunikací. Zejména v prostředí viaduktů to sice hýří cizokrajnými barvami a vůněmi křovin, současně tu však bují lidská kriminalita …

… a s ní spojený nepořádek. Slavíci zde musí (v poslední době už i v noci) překřičet hluk obou silničních tahů, současně však dát i dobrý pozor, aby jejich přízemní přeletování neskončilo pod koly svištících projektilů. Na druhou stranu bylo zjištěno chování, které nelze označit jinak, než za „symbiózu s vozovkou“, kdy ptáci sbírají při okraji sražený hmyz či hbitě využívají krátkodobé dezorientace okřídlené potravy, potýkající se s vzdušným vírem, provázejícím průjezd automobilů. Potravní rozmanitost je v těchto místech značná, stejně, jak členitá je tvář prostředí. Absence, všude jinde převládajících kopřiv pro ochranu hnízd, je zde „vykryta“ liánami kiwi, pnoucími růžemi či chmelem, přímo na zemi pak vlčím bobem, nebo břečťanem. Vydlážděné svodnice, mizející často až v přítmí křovin, skýtají slavíkům, zejména po dešti, množství spláchnuté a utopené potravy a pro tolik oblíbené prohledávání loňské hrabanky je příležitost hned vedle, pod klenbou javorů.

Teprve náš dlouhodobější pobyt v „umělém“ prostředí na periferii města, kdy zjistíme, že i většina zajíců z volné krajiny před širokým záběrem superrychlých žacích strojů dávno utekla sem a srny si činí totéž, nás přesvědčí, že pohlížíme na jednu z posledních křečí statečné krajiny, jejíž atraktivita se scvrkla do těchto předměstských „zookoutků“. Že silnice usmrcují staré ptáky a zejména pak jejich mláďata, se můžeme přesvědčit na každém kroku.

Hrana v oblasti zvoní stále silněji mnohým parkům, příměstským křovinám podél cest i zeleni kolem vodotečí.

Kde život ještě přežívá, jsou pásy křovin svažitých kopců, propadliny po těžbě různých surovin a houštiny při okrajích lesů. Jak se slavík v krajině zachová – kdo ví?

Při posuzování, více jak patnácti set slavíků, není možné, aby všichni jedinci byli úplně O.K., občas se objeví defekt či anomálie.

Sledovaný druh byl zásluhou tohoto výzkumu například připsán k několika jiným ptačím druhům, kde byla prokázána parazitace motolicí; na boreliózu zas byla zkoumána slavičí klíšťata. Podobně, jako u břehulí i u slavíka, byla zjištěna zarudlá kůže s bělavými shluky roztočů.

Ve vývinu opeření byla zjištěna nesouměrnost v růstu 1.RL pravého a levého křídla, jindy stav, kdy ruční letka ve vrcholu byla jednostranně v nesouladu s druhým křídlem; bylo zjištěno také naprosto fatální poškození ostnů i praporů letek a rýdováku.

Na běhácích občas chyběl dráp či dokonce prst, zobák po úrazu přerostl a překřížil se.

Bylo zjištěno a omýváním napraveno opeření břicha, poškozené slizem plzáka španělského natolik, že u samice byla zaschlým „krunýřem“ definitivně znemožněna inkubace vajec.

Popsán byl habitus, poškozený útokem predátora, zhojené rány na těle i škrábance.

Byla nalezena mladá samice, v křeči ztuhlá, na hnízdě, kde důvodem bylo zřejmě selhání srdce při snášení vajec. Byl sledován samec, který (po střetu s autem) poskakoval u silnice se svěšeným křídlem. Třemi následnými kontrolami bylo pozorováno, jak problém vyřešil, kde se skrýval na nocleh a v případě nebezpečí a jak zranění odeznívalo. Po roce v místě hnízdil znovu. Chycen byl jiný samec, s čerstvě dorůstajícím rýdovákem. Tento musel, alespoň poslední kus cesty ze zimoviště, urazit bez kormidla.

Ukázky jiných zajímavých souborů rýdovacích per:

Ptáci velmi často vzniklé problémy „ustojí“, existují však i případy, kdy podlehnou.