Zaměřeno na slavíky

Je už to jinak, než bývalo. Hodně lidí už přijít nemůže. Ještě se přednáškový sál jakž takž zaplnil, ale staré časy jsou pryč.

Mimo jiné jsem přivezl s sebou knížku o slavících, upozornil na ni a nechal během odpoledního programu mezi posluchači kolovat s dodatekem na papíře. Pro další vývoj nápadu se nejlépe hodí opět slova klasika: „A nyní já vám zapůjčím tyto tři kruhy… …a nyní já prosím kruhy zpět!“ Petr Čepek tenkrát své náčiní nakonec získal, Slavík z dubového lesa však neprošel ani půlku sálu. Zbylé osazenstvo si ho tedy neprohlédlo, na ně nezbyl. Nakonec však – dobře, když je o knížku zájem.

Referáty obou jednacích dnů byly kvalitní, sám jsem si vybral hlavně ty o modráčcích. Potkal se nad tématem s lidmi, kteří se o subspecie zajímají a mají výsledky.

Oba týmy, ať už z lokalit horských či nížinných se především bojí o přežití sledovaných populací. To je dnes obava obecná. Sám se bojím, co bude tady se slavíky. Hnízdiště mizí kvapně a znovu jak tenkrát, neumím tomu čelit.

Opojen však programem schůze, na zpáteční cestě jsem špatně odbočil a tak mne vítala krajina Nymburska. Co už?! Jel jsem tedy k jejímu hlavnímu městu a počítal v sluníčku krásně se lesknoucí havrany. Spolu s kavkami procházeli pole. Měli přinést zimu a ony padaly rekordy obrácené. Ptákům to vůbec nevadilo.

Přijel jsem do našeho okresu odjinud a prohlížel si tak s chutí jižní lesy Chloumeckého hřbetu. Ty, které tehdy při svém popleteném návratu konečně rozpoznal slavík z dubového lesa!

V tomto čase je krajina zvláštně průhledná. Většina lesů je donaha, přeci jen jsme pořád ještě v Polabí.

Hodně tažných ptáků z ní odletělo, zbývají ti pomalejší nebo kočovní. A ti nejvěrnější – stálí a k nim nutno přičíst právě zimní hosty.

A to je asi všechno.

Přátelé, jak zjišťuji, chodí vás na blog docela dost.

Jsem rád, že nás dokáže takhle svolat a informovat. Vybírejte si vždycky témata, která vám vyhovují, nebo čtěte všechno, to je na vás.

Dám taky brzy zas nějakou fotku.

Děkuji za účast a atmosféru na prvním křtu knížky. Doma jsem pak omylem opravdu v garáži málem vycvaknul tu druhou flašku s vodou z Jizery. Ono by se moc nestalo, řeka je teď pěkná.

Odešel z těch našich řad před pár dny Jiří Šavrda ze Lhotic. Dal jsem paní Šavrdové knížku s věnováním i jemu, tak nějak na dálku. Co člověk s tím nadělá. Tak si na něj vzpomeňte, byl to vzdělaný výborný chlap. Je to jak s tím hnízdištěm v Dubovém lese. Než jsem knížku dokončil, je po smrti. Tomu ale možná šlo nějak pomoct, panu Šavrdovi nikoliv. Vzpomínám na ty jejich účasti na Vítáních ptačího zpěvu, měli je všechny. Do poslední chvíle, dokud mohli. Je to blbý. Blbý.

Za pár hodin odjíždím na konferenci do Kostelce. Už jsem to tady psal, mám „Plkův syndrom“. Budu zítra těžko přehazovat výhybku. Ota Plk – znáte z pera klasiků – jak setrvával ve svých rolích!

Já tomu rozumím, mám to opravdu taky tak. Zdeněk Svěrák by se možná divil! Doteď nevím, jestli všechno dnes večer v knihovně klaplo. Snad jo. Děkuji Pavlu Kverkovi, to byl ten člověk, kterého jsem zmínil, že tam sedí. Ten, kdo nabídl pozemek pro slavičí háj. Je to můj bratranec. Vzácný člověk, zajímavé filosofie.

Děkuji všem, co jste přišli i kmotrům za pěkná slova a Martinovi za foukací harmoniku. Moc pěkné.

A dámám z fary. Vyšlo to. A Zděňkovi, že to nafotil.

Jo a ta druhá voda – z Klenice, tu jsem nabral po cestě v „Továrňáku“. To jen pro úplnost. Málem jsem tam spadnul, protože má vysoký břeh, jak se napouští Červenský rybník, voda neteče, spíš jen z něho utíká.

Na Červenohorském sedle odchyty budou končit. Asi že – docela dobrý rok i pro ně. Má to skvělou atmosféru a řeknu po pravdě: hodně jsem se tam o slavících dověděl. O tahu, kde to tady zažiju a ještě mi k tomu svítěj´! Tak bych jim přál na těch pár hodin, aby si ještě zachytali. Vítr pod křídla, dobrou pokličku, migranty pod horama čekající na tmu, pohodu za oknem, málo jelenů mezi tyče, slzu něčeho dobrýho na závěr a hodně rozkmitanou tužku při sčítání. A kliku pro příští rok!

A to je dneska od dálnopisu všechno.

Nedojde-li k změnám, jsem rád, že jsem zařazen až na sobotní večer. Bude-li za okny konečně tma, může projekce vyniknout.

Setkání kroužkovatelů (Aktiv) bývalo dřív krom tabulek a grafů stejnou měrou tržnicí zkušeností z chytání, návodů jak na to a bohatnutí o plody následné diskuse. Můj příspěvek onu stopu drží, jmenuje se: Jak na to, když vás ptáci znají.

Na desítkách záběrů pozvu osazenstvo do světa slavíků, objeví se fotografie z chytacích zařízení (což tady nedávám), předvedu ostatní náčiní v akci. Sdělím chytací strategii, pozvu do zahraničí. Krom všech čtyř „našich slavíků“ (dvou rezavých a dvou modrých), zakončím téma rovněž v obrazech, co všechno lze sklopkami chytit.

Titulní fotografii nemohl obstarat nikdo jiný, než bousovský slavičí veterán, nejstarší obecný slavík československé ornitologie, zjištěný kroužkováním. Bylo mu deset a sedmkrát jsem jej měl v ruce a pohladil po závěrečném zvážení. Když už to padlo – jeho hmotnosti byly pozoruhodné. Jak meziročně kolísaly. Kdo to má doma takhle výkazem?

Tak tenhle ptačí hrdina, který se už domů ale asi loni nevrátil, ten moji přednášku zahájí. Na něm zejména budu demonstrovat obtížnost získávání zpětných odchytů a hledání nástroje spolu s odpovědí na otázku: Jak na to, když vás ptáci znají?

Pro ostatní příznivce slavičího blogu, které víkendový Kostelec nad Černými lesy zřejmě nezajímá, aspoň přidám košatější charakteristiku některých obrazů, vřazených do projekce.

Objeví se někteří čeští kříženci chycení pro kroužkování, mezi nimi obrovský slavík od Března, vedený pod příjmením „XXL“. Objeví se odchyt unikátně zbarveného tmavého slavíka z letošní expedice, který je leucismem z velké části bílý. Tundrový modrák z kosodřeviny i jeho nížinný příbuzný od italského Říma, zpívající u nás na Brodku.

Velkou část zabírá problematika pelichání a objevy, k ní navázané. Tématu se věnuji od nového století a poslední roky se daří. No a pelichání se nebude už týkat jen slavíka obecného, ale i příbuzného slavíka tmavého. I takový obraz z českých podmínek konečně vlastním. A odhlédnu přitom na ostrov Hiddensee v samém začátku druhé půle minulého století a připomenu tamní objevy u stejného druhu, platící neskutečně dodnes. Výrazně mi ta znalost studie u nás poblíž osady Matice nedávného léta pomohla.

Děkuji pěkně, Williame Bergere!

Čas uteče, odložím mikrofon a připravím se zase až za rok. Budu-li moci.

Kdo jste zblízka, nezapomeňte zítra v šest večer, křtíme v Bousově knížku. Už mám do konvičky vodu z Jizery, je s listím vrb, jak je řeka táhne odkudsi shora. Ani se mi odtamtud nechtělo. Stál jsem a v tichu i jí děkoval za všechno. Ano, teď budu hodně bilancovat. Nadchází milý čas, slavičí příběhy míří k lidem. A snimi právě i řeka. Voněla po listí při tom setkání. Vyzkoušejte si to o víkendu sami, že si nevymýšlím.

Jizera byla čistá, nabraná voda jí ostudu neudělá. To je krásné, čistá řeka. Kolik v tom je radosti!

A ještě musím ke Klenici, ovšem ta bude podkalená, rybník je prázdný a vymílá se. Budu muset nabrat někde výš. U Šlejferny. Víte o tom, že tám stával velice úspěšný mlýn? Ale to je už opravdu z jiného šuplíku…

Nashledanou někde.

Ode dneška je jasné, že v identifikaci přímých slavičích kříženců jsem se zas nemýlil. A co je nejskvělejší? Podezíraný slavík tmavý, na Dolnobousovsku tehdy v létě pelichající, je opravdu slavíkem tmavým! Tak to bysme měli.

Proč to nenapsat, vždyť to je jaksepatří vydřené, začínám jim rozumět. Téma je to však zatraceně obtížné, příroda nám tohle tajemství nechce moc ke čtení dávat.

Když už tedy poměrně dost dlouho víme, že se v podmínkách Evropy slavík obecný se slavíkem tmavým kříží, výsledky z toho genů prolínání začínáme poznávat. V Česku tedy ne ještě tipovat, výskytu adultů F1 hybridů jsou spíše nepředvídatelné a více překvapením.

Nejspíše nedrží ani místo narození, ovšem oproti tomu samci, co se pokouší uplatnit dál v „zpětných kříženích“, ti jednou zvolený okrsek držet meziročně mohou. Takový důkaz máme, je z Mladoboleslavska od Kolomut (publikováno).

Člověk, jak víc poznává, klade si nové otázky. Třeba: kolik je hybridních slavíků po naší krajině? V tichosti mohu už odpovědět alespoň to – víc, než si myslíme! A otázka navazující: Jakého jsou původu? No, soudě podle unikátního výsledku tehdy od Čelákovic (archiv KS), opravdu ze široka! Jsou to podle mne takoví urostlí zkrachovanci a nešťastníci, překvapující chováním zřejmě často i sami sebe. Třeba jen zpěv. Uvážíme-li oba repertoáry (základní), jsou jako nebe a dudy. Jak si má na svět přivedený mladý začínající zpěvák vybrat? Není mu co závidět, ovšem jinak – jinak je téma mezidruhového slavičího křížení neskutečně lákavé. A příležitostí k objevování!

Při určování slavíka obecného podle nejnovějších potvrzení budeme muset počítat s posunem hranice poměru 1.RL (ruční letka) k nejdelší z RK (ruční krovky). Ukazuje se, že 1.RL může mít vůči krovkám i hodnotu zápornou a docela výrazně (2,5 mm).

Bude sice ještě zkoumáno dál, nejde-li ve vzorku o některého ze „zpětných kříženců“, ale to nemá na běžné určování v terénu vliv. Tam, buď je pták slavíkem obecným, nebo tmavým.

S vymezením možných přímých kříženců je třeba zkušenosti, ale možné to samozřejmě je.

Tento slavík však podivným opravdu je. Vrchol křídla tvoří 4.RL, inu jde o „kulaté křídlo“, pár takových v archivu je. Pták nehnízdil.

Studie, nakládající s délkou měřených křídel obecných slavíků od Pyrenejí až po Černé moře, je dokončena.

Materiál sestává ze slavíků španělských, švýcarských, italských, německých, maďarských, tureckých, bulharských, českých a uplatněn by mohl být v Ecology and Evolution.

Byl jsem přizván ke spolupráci na článku, věnujícímu se slavíku obecnému na evropských hnízdištích.

Tým je devítičlenný a text je hotov. Uvidíme, jak si povede.

Rozměry křídel pocházejí převážně od ptáků chytaných pro kroužkování (naši všichni), zvlášť děleni na samce a samice. Posuzován byl krom jiného i nástup jara v každém ze zastoupených regionů.

Slavík obecný odlétá zimovat do Afriky, cesta těch českých je odhadována na 4500-5000 kilometrů. Odlet v konci léta je rozvolněný, jarní pak značně rychlý. Geolokátory, uplatněné u několika jihoevropských populací + balkánské, ukázaly výraznou soudržnost místně příslušných ptáků ve vztahu k zimovištím. Středoevropské zatím zkoumány nebyly, soudím, že se chovají podobně. Zdá se podle odvozených výsledků, že naši slavíci zimují především v Nigérii. Možná, že už za několik let budeme i o těch našich vědět v tomto ohledu daleko víc.

Tak už jsou doma, pěkně na svátek! A další ze svátků může odstartovat.

Slavík z dubového lesa zamíří mezi čtenáře.

Je to zvláštní pocit, nikdy jsem knížky takhle nevyskladňoval a netvořil z nich hromadu.

Mám si prý čichnout, jak po rozevření zavoní. Už jsem to udělal, je to tak. Vzácný pocit, ale to už jsem říkal.

Dodatek: Dnes ve čtvrtek jsem si knížku ještě jednou přečetl v obavě, abych na něco nepřišel. Ale hlavně jsem si ji chtěl užít. Prošel jsem texty nejmíň dvacetkrát, ale jsem zvyklý u článků to po sobě číst. Člověk toho spoustu zachytí.

I když zájem o „Slavíka“ je (i v regionu se mi ozývají přátelé a chystají se do Bousova, jsem zvědav, jak se tam nacpeme), řekl jsem si, že bych si je klidně nechal doma všechny (celý ten stoh) – a třeba do smrti. Je mi s nima hezky. Ale bylo by to sobecké a „smeklo“ by se poslání.

Tak jsem navštívil dubový les u Hradiště, abych tam sesbíral dubové listí, to chrastivé, jak psáno v knížce, ten slavičí „alarm“ co straží samičky k hnízdům. Dáme ho do košíčku, kde bude knížka na pěkném pařezu. A křtít se bude – už to můžu říct – vyrobil jsem dvě nerezové konvičky, větší a menší, na vodu. Co myslíte? Dojdu tam pro ni, nebo to našvindluju tady na zahradě z jezírka? K Jizeře a ke Klenici (druhá bude mít logicky tu menší). Hrají velké úlohy a jako jedny z mála jsou jmenovány. Ostatní místa ale čtenář místně příslušný snadno pozná. Ale vy ostatní nezoufejte, příběh jen na tomhle určitě nestojí. Ostatně je tam i o Africe.

Kmotry budou pan tamní starosta, pan učitel na penzi a hráč na foukací harmoniku, co pracuje s koňmi v lese.

Hned druhý den je v Kostelci setkání kroužkovatelů, kde referuji. Tam ji také přivezu.

A pak už to rozjedeme naplno. Vám, co se ozýváte zdálky, ji samozřejmě pošleme, a snad i včas.

Dávno už měla být na světě!

Jsem pomalý, to vím. Ale býval jsem rychlý, ve škole mne nominovávali na závody v atletice. Řekněte, proč by mne tam škola cpala, kdybych jí dělal ostudu? Jak jsem ale prošel listopadovou revolucí a pak si obstaral nové povolání, kde sám jsem sobě uklizečkou i ředitelem, vše v dobrém i zlém, zpomalil jsem. Nevydělám tolik, ale neprodělal jsem.

Pomalý jsem i při chůzi krajinou, tam opravdu nemůžu jinak. Zůstalo v ní, co jsme nestačili zničit, co se schovalo. Ano, tak to je tady před rájem (Českým). Jdu a cítím co chvíli, jak mne domovina tahá za rukáv. Jen tak malinko cukne a to mi stačí, abych si uvědomil, že jdu moc rychle a nic bych nezažil. Zastaví mne a když se rozhlížím a pořád ještě nic, ta chvilka má teprve přijít. A přijde! To dneska vím.

Mám ten kus země rád a on mne musí mít taky. Jinak by mne nechal bloumat a nadávat na „škodu času“.

Jsem pomalejší, než jsem býval, ale nemám na sebe vztek a do noh nekopu a nepostrkávám je, užívám si to. Takhle mi život snad rychle neuletí. Ostatně to už jste poznali z tohoto blogu, pár roků už do něj slova „věším“.

Opravdu zvolna jsem postupoval i při psaní knížky, v březnu 2012 jsem řešil, jak začít. Přijde vám to normální? Ale, nasypal jsem do nich pak perliček daleko víc, než bych dal prve. A to prospělo. Jsem spokojen a začneme uvádět. Zkuste se zamyslet, jestli by se vám třeba nehodila.

Už jsem tu asi o tom psal někde s těmi pár knížkami z dětství. Dneska vím, byly to ony, kdo mne dostal, kde jsem. Tak ještě jednou pane Sekoro a pane Nový s Mirko Hanákem moc děkuju a škoda, že si nepřečtete tu moji s obrázky od dcery. O krajině, kterou vidím, jak viděli jste vy. A dlužit jí budu pořád, dlaň nezavírá a můžu si brát.

To už bych ale psal dokola, tak jenom plakátek do města na Klenici a pak upozorním na další, které přijdou.

Sezvu smluvené kmotry a pokřtíme ji.

Téma je to těžké a nejprve ho přiblížím pro návštěvníky, kteří nevládnou ornitologií. Aby od toho pokud možno neodešli. Na druhou stranu – musím občas vylovit něco speciálního.

Přímí kříženci jsou potomci od smíšeného páru slavíka tmavého (v jednom z partnerů) a slavíka obecného (v druhém z partnerů). Ze snůšky se líhnou především samečkové – hybridi, samičky se buď nevylíhnou vůbec, nebo velmi vzácně. Z umělých chovů v Německu byly samičky přeci jen známy, z přírody nikoliv. První a jediný důkaz z volné přírody byl pro vědu pořízen až 3. června 2009. Bylo to v České republice na periferii města Mladé Boleslavi. Odchytem nehnízdící, časně pelichající hybridní samice starší než dva roky.

Ovšem pořád platí, že šance je především na samce – a teď pozor – kteří se na rozdíl od hybridních samic mohou dále úspěšně množit. Uzavírat svazky s druhově čistou samicí toho či onoho druhu. Z těchto manželství se rodí právě oni zpětní kříženci, o kterých se soudí, že dalším prolínáním genů v kříženích následných postupně splynou v jeden z druhů, kdy je v terénu obtížné (bez možnosti laboratoře) takové ptáky rozpoznat. A přeci je dobré doufat, že při znalosti mezidruhových odlišností lze zpětné křížence podezírat.

Sám mám v archívu několik jedinců, kteří právě to podezření na sebe přitahují. O jednom takovém vám teď povím.

Bylo to na rohatských Horách za dob největší jejich slávy, kdy v té zapadlé pískovně bylo slavíků snad k desíti. Objevil se tam pták tak podivný zpěvem, že mne přinutil vzít si den volna. Tenkrát mne neznal, chytit šel. Podle mého nehnízdil, neměl s kým. V peří vypadal taky zajímavě, ale pravý hybrid to nebyl. Na to mu znaky nestačily. Ani jsem ho nevyfotil, nebylo tenkrát čím. Přál jsem si, abych se s ním mohl ještě potkat a alespoň křídla mu vyfotit. Přání to bylo těžké, protože je-li pták neúspěšný, může zmatkovat a do místa se nevrátí.

Zjistil jsem ho až po dvou letech (rok 2013), nevím, co se mezitím dělo. Mohl mne ovšem oblafnout, tolik času pro jednotlivá místa nemám, abych tam trávil série dní. Když se mi přihlásil, chytit nešel. Ale pak přeci. Bylo jasné, že znovu nehnízdí. Měl s tím dlouhodobý problém?! Byl k reprodukci způsobilý?

Křídla měla na letkách stejná znamení a já je konečně vyfotil.

Vracím se z takových výprav rád a spokojený, naučil jsem se stát o výsledky. Tuším, že takové nikdo nemá.

Dalším rokem se pták už nevrátil.

Uvidíme, zda vzorek k analýze DNA domněnku potrvrdí.

Musím se pochválit, jak jsem vymyslel slovo v uvozovkách. Ony totiž obě dámy jsou každá z jiného Bousova. Jedna z Dolního, druhá z Horního.

Vím, že si to tu dříve či později přečtou, budu se snažit být trefný.

Region na Klenici se zmohl na pěkné společenstvo přírodě blízkých a ostatních, přírodě se přibližujících lidí.

Na besedu do bývalé fary přišlo hodně dětí – zvídavých posluchačů. Věřte, mohu srovnávat, nejen přednášky ale i odbesedoval jsem toho dost za ty roky a samozřejmě též pro děti.

Dnešní setkání hodnotím vysoko. Výborná atmosféra a obě vedoucí mají dle mého před sebou sice hodně práce a zodpovědnosti, ale i radosti. To lze zjistit snadno a brzy dnes během setkání jsem to vyčetl i ve farním podkroví. Dokonce jsem dostal po skončení jistou materiální pozornost v celofánu a v polyethylenové flašce výslužkou, ale to bych nežádal. Jen si při tom spíš vzpomenu na jisté uskupení v Boleslavi, ani je tady nebudu jmenovat – divili byste se, které, když jsem je upozornil na honorář dvě stovky na pohonné hmoty (abych je vlastně tak nějak ještě nedotoval), nejdřív zaskočeni se jistý čas radili a pak mi odpověděli, že si to nemohou dovolit a že to ještě s nikým(!) takhle nezažili. Že je to tedy překvapilo. Že oni táborničí taky zadarmo (teď volný výklad) a že o takovou besedu tedy nestojí. No nazdar! Dodávám já. Takže, když to člověk porovná – „lidi jsou různé“, jak zavolal jednou pán k nám do rádia do vysílání. Jó, to byly časy!

Když mám titulek jaký mám a ještě jsem si ho pochválil, nemohu zase tématem odbloudit jinam.

Tak tedy dámy – vzkazuji:

Začaly jste se schůzkami tehdy dobře, zájem vpodvečer dnes z hlediště výrazný, vydržte!

Vyjednejte dětem z kroužku na jaro účast na Noci slavíků v Slavičím háji a už teď se spolu se mnou přimlouvejte, ať se nám mistři vrátí. Teď letí někde nad dunami, ve směru k Sahelu, samozřejmě.

Když člověk vidí vaše snažení i zaujetí, samotnému mi to pomáhá. Jsem totiž k těmto věcem vnímavý. Abych vám oplatil, daruji do dětské knihovničky Slavíka z dubového lesa. Brzy už, před koncem měsíce, ho budeme mít vyrovnaného doma v komínkách. Jak ošacení na vojně.

S uváděním začneme v Bousově, dám na blogu vědět.

Nemusíme si vzájemně děkovat, místo toho sem zavěšuji, že se těším na setkání o křtinách.

Mívají často jepičí život, přitom jsou kouzelná. A ještě jeden význam v krajině Mladoboleslavska – drží naději.

Co tam je života! Zvířata, která ve volné krajině už nenachází možnost k reprodukci, tady si žijí po svém.

Nevymetám ty kouty plošně, tipuji takové, kde může být slavík, a ty pak s úlevou připisuji na seznam. A pak je chodím načítat. Chodím se s nimi seznamovat a těšit se napřesrok.

Dyť se podívejte na tenhle plácek a to z něj vlastně skoro nic nevidíte!

Za náspem je fragment olšiny v meandrech stružky, ty stromy jsou mohutné.

Nedá se tam odnikud pořádně dojít, což je nadějné, „boj o polínko“ sem jen tak hned třeba nedolehne. Na druhé straně náspu se podtékající potok pojí s nějakou stokou z bývalého cukrovaru. Vybetonovaná stavidla už bez šoupat, vysoké plotové stěny, to všechno zakládá na označení: „Kout sám pro sebe“.

V olšině klepe do dřeva stráček, proč mne tu tahleta vzácnost nepřekvapuje. Hvízdá na něj brhlík. Dole jsou zajíci, srny – musí si ale dávat pozor, vlaky k Turnovu lítají kolem sakra divoce. I já si musím dát pozor, přicházím-li náspem.

Tahle stanoviště jsou zvláštní kategorií slavičích hnízdišť. Pro náladu. Jako by nad každým takovým svítilo světlo, jak tomu je u pobřežních majáků. Ano, tady vám vybylo místo, utiskovaní obyvatelé kulturní krajiny! Pojďte, jste očekáváni. Držte základní opatrnost a žijte tu podle svého. Zatím.