Dávno už měla být na světě!
Jsem pomalý, to vím. Ale býval jsem rychlý, ve škole mne nominovávali na závody v atletice. Řekněte, proč by mne tam škola cpala, kdybych jí dělal ostudu? Jak jsem ale prošel listopadovou revolucí a pak si obstaral nové povolání, kde sám jsem sobě uklizečkou i ředitelem, vše v dobrém i zlém, zpomalil jsem. Nevydělám tolik, ale neprodělal jsem.
Pomalý jsem i při chůzi krajinou, tam opravdu nemůžu jinak. Zůstalo v ní, co jsme nestačili zničit, co se schovalo. Ano, tak to je tady před rájem (Českým). Jdu a cítím co chvíli, jak mne domovina tahá za rukáv. Jen tak malinko cukne a to mi stačí, abych si uvědomil, že jdu moc rychle a nic bych nezažil. Zastaví mne a když se rozhlížím a pořád ještě nic, ta chvilka má teprve přijít. A přijde! To dneska vím.
Mám ten kus země rád a on mne musí mít taky. Jinak by mne nechal bloumat a nadávat na „škodu času“.
Jsem pomalejší, než jsem býval, ale nemám na sebe vztek a do noh nekopu a nepostrkávám je, užívám si to. Takhle mi život snad rychle neuletí. Ostatně to už jste poznali z tohoto blogu, pár roků už do něj slova „věším“.
Opravdu zvolna jsem postupoval i při psaní knížky, v březnu 2012 jsem řešil, jak začít. Přijde vám to normální? Ale, nasypal jsem do nich pak perliček daleko víc, než bych dal prve. A to prospělo. Jsem spokojen a začneme uvádět. Zkuste se zamyslet, jestli by se vám třeba nehodila.
Už jsem tu asi o tom psal někde s těmi pár knížkami z dětství. Dneska vím, byly to ony, kdo mne dostal, kde jsem. Tak ještě jednou pane Sekoro a pane Nový s Mirko Hanákem moc děkuju a škoda, že si nepřečtete tu moji s obrázky od dcery. O krajině, kterou vidím, jak viděli jste vy. A dlužit jí budu pořád, dlaň nezavírá a můžu si brát.
To už bych ale psal dokola, tak jenom plakátek do města na Klenici a pak upozorním na další, které přijdou.
Sezvu smluvené kmotry a pokřtíme ji.
