Zaměřeno na slavíky

Slavík na obrázku se narodil v Bechovi, kousek od mlýna.

Chytil se mi ještě s jedním sourozencem, oba dostali kroužek a přímluvu za štěstí.

Peří má zčásti ještě jemné, skvrněné, to brzy přemění. Už je ale samostatný, rodiče nepotřebuje, oni nepotřebují jeho.

Brzy, co nevidět se rozletí po krajině, aby si ji zapamatoval. Má na to celé letní prázdniny. A jakmile se děti znovu usadí do lavic, začne to i jemu. Křídla ho povedou do Afriky a cesta to snadná nebude. O cíl se ale nemusí starat, i to za něj vyřeší křídla. Najednou tam bude a ona zastaví. A dál už nebude kam. Bude to pro něho přesně tam. Pobude v prostředí, kam se bude pak snažit vracet, když se mu bude v životě dařit. Jen cesty mezi světadíly budou jistější, svižné a prověřené. Bude zkušeným sekáčem, a kdo ví, možná se usídlí někde nablízku křovin, v kterých kdysi vyskočil z hnízda. Kde mu to vyšlo. Žádná straka, žádná sojka, žádný hranostaj či kuna, žádná kočka je z hnízda nevybrala. Tak prozíravě ho rodiče usadili.

To ale není ještě vítězství, že zvládl dětství a vede si slušně v mládí. Prosklená okna, protihlukové stěny, čekárny, zrcadla fasád „domů, vpitých do zahrady“ a třeba sudy plné vody k zalévání záhonů, odkud nejde vyskočit. A taky auta. Krahujci, lasice, lep přímořských chytačů, velicí netopýři a nebezpečí zámořská.

Když tohle zvládne, pod africkým sluncem si počká, až domov zavolá. A začne se vracet. A pokud možno svižně. Když bude rychlý, bude pak vybírat. Bude-li zkušený a silný, místo uhájí. Vyjde-li všechno jak má, protějšek do páru už jedné noci za zpěvem přiletí sám. Půjdu pak jarem s náčiním a tam, kde se ozve jeho zpěv, nalíčím. Když mi to vyjde, oklamu jej a opíšu si z nohy kroužek, abych se doma podíval. A když bude číslo sedět, přibude mi další důkaz o neskutečné ptačí vitalitě. O vazbě k prostředí, k domovu – chcete-li.

Tak to byla krátká úvaha nad chyceným mladým slavíkem od mlýnského náhonu.

Když líčím na slavíka, dobře vím, že právě teď může přijít senzace. Anebo „jen“ zajímavost.

Do křoví člověk nevidí a příroda je nevyzpytatelná. Musel bych tu dlouho vypisovat, co všechno jsem s nimi za roky zažil. Možná byste to uvítali, protože teď jsem téma dost šidil, přečíst si o jedinečnostech. Možná to udělám, ale teď nabídnu tu ze včerejška.

Slavíci pelichají, mladí i staří. Mladí jen některé peří, dospělí kompletně.

To už tu bylo mnohokrát a laskavý čtenář to ví. Ten proces je ovšem unikátní, zas tak moc se o něm neví – slavíci zmlknou a „zmizí“ a tak bude až do odletu. I ten je tichý, bez loučení. Prostě přijde noc, kdy doroste poslední brko a nervozita je vystrčí k obloze. O cestách ale dnes nemluvíme, rozbíhá se teprve pelichání. A já se zaměřuji hlavně na pelichání dospělých, tedy výměnu kompletní.

Už když na něj člověk líčí poté co ho zjistil, neví, v jakém stavu bude. Proces běží přibližně 45 dní (patří k rychlým) a ne každý jedinec stojí na startovní čáře v čase očekávaném, tedy před koncem června. Promítá se do toho několik faktorů a tak se stává, že mezi dvěma je rozdíl až měsíce! To pak je zajímavý sběr a data jsou opravdu cenná.

Pak tu jsou různé poruchy scénáře, chování slavíků v čase výměny peří, biotopové a potravní nároky. A pak se chytne slavík – samička, která zaujme hned několikrát. Je po hnízdění (úspěšném/neúspěšném), protože má hnízdní nažinu (holé břicho), má mírně deformovanou horní čelist zobáku (i takové případy jsou), ale hlavně – je nezvykle skvrněná na křídlech.

Patří k víceletým, a peří má neuvěřitelně zachovalé po tak náročné fázi života v páru.

Dávám jí kroužek, opisuji z ní údaje, fotím ji a zase pouštím k pokračování důležité a fyzicky náročné etapy. Ale vážení, co je u ptáků náročného méně? Ten pět tisíc kilometrů dlouhý odlet, co bude následovat, nebo snad hnízdění, které předcházelo? Je to ta dovolená v Africe? Nebo snad jindy romantikou překypující cesta do Evropy? A vítání s domovem? Radost, že se výjimečně vrátil do místa třeba i partner z loňska? Co jim to spolu tak vykračovalo? Těžko.

Dovolil bych si ale zakončit sloupek už zase rozplýváním.

Jsem šťasten, že mám tuhle ornitologii, ostatně to byla nějaká pohádka – nezachytili jste to? Kdy on dal přednost sokovi u milé v zadávání se a před vyhlídkou kapitálu a prohlásil: „Já mám svou ornitologii“. Pak tedy kolega.

Ale vážněji.

Mám to na čtyři měsíce, to se dají ostatní věci ošidit. Ale když tu slavíci nejsou, rád se nořím do poznámek a fotoarchívu, podezírám, porovnávám, přemýšlím a spekuluji. A baví mne to snad úplně stejně. Je to vůbec odborný výzkum? Ale, je. Kdybych měl vypsat fungl nové objevy, které jsem přinesl, pár by jich už bylo. A pak – znalost objektu, ta je široká. Bez přehánění. Ale hlavně touha dál jít za poznáním, poznáváním. Vědět víc a víc. Nejde mi o soutěžení mezi lidmi, dobrodružství poznávání mne k sobě přitisklo. A vím na sebe, že takhle už koukám na živou přírodu kolem, i na krajinu. Ano, teď jsem to trefil, tohle jsem chtěl napsat. Díky slavíkům jsem poznal místní krajinu. A taky místa vzdálená – jejich, ale i tam jsem se dostal jejich přičiněním. A do dveří studií, poslucháren, před kameru, k nevidomým, za včelaři, do školky a škol, k lidem postiženým mentálně, před politiky a na jejich programy, před ochránce – ty správné i před ty, co si na ně jen hrají. A taky k lidem od vlaštovek – přímo fantastickým, slušným a hodným, potkal jsem spoustu syčáků kol kolem, hlavně však zázemí své rodiny. Proto můžu za chvíli na chvíli zase vypadnout.

Tak na napsanou.

Březenský park je tradičním hnízdištěm slavíků.

Jezdím tam od samého začátku co kroužkuji a pochází odtud nejeden skvělý výsledek! Přesně dva. Důkaz o potulce před odletem pro mládě a slavičí kříženec (myslím, že tehdy číslo dvě).

Jel jsem z práce a stavil se k odchytu, na pár hodinek. Prvního slavíka jsem chytil brzy sítí, pelichal peří a tak se i fotilo. Druhý se chytit nechtěl, chytal jsem sklopkami a vůbec to nešlo. Už jsem měl končit, změněná taktika pak ale zabrala a mohlo se kroužkovat znovu. I druhý pelichal.

Kdo by v něm poznal noblesního krále májových nocí! Takhle chviličku vypadají.

Sotva jsem ho odnesl na místo, přišla bouřka, ale do auta jsem to stihnul krokem klidným. A domů jel nadspokojený.

Do kolekce pelichacích momentek a protokolů přibyl doklad č. 246 a 247. Soubor je unikátní, pořízený nákladem stovek chytacích hodin. Postupně se zdá, že proces pelichání o sobě začíná vypovídat. Obraz 246 byl zajímavý tím, že terciální (krycí) letky na jednom křídle dávno dorůstaly a na druhém teprve vypadly. I pro tyto jedinečnosti ve studiu kompletního pohnízdního pelichání adultních slavíků obecných pokračuji. A protože už o tom mnohé znám, spíše si „čtení v peří“ užívám. A myslím třeba na to, že vlastně ten jejich nový šat roste v Česku. A za rok zase tady! Slavík pelichá jen jedenkrát za rok a peří to je tudíž velmi kvalitní. Mám už dokonce fotky některých chycených meziročně při pelichání znovu. Uvažuji, že bych z toho jednou vydal kolekci, sice pro úzký okruh zájemců, ale originální. S pojednáním. Na to mi ovšem ještě chybí časová měření chytáním opakovaným u stejného jedince. Těch vlastním málo, přesně čtyři.

Je tam hezky, v tom parku. Tedy, než přišla futeř. Pak stromy praskaly ve větvích, ale držely se. Orvané lístky vzduch zvedal do výšky, žluvy kolem vyvádění mláďat utichly. Klenice se těšila na vodu a vyšlo jí to. Hned po lijavci se ze silnice tajemně kouřilo, jak ji předtím slunce naškvařilo. Než jsem odejel, přemýšlel jsem nad tím, jak je vlastně tuzemský slavičí rok krátký.

Teď bych potřeboval, kdyby to šlo, vycházet každý den a chytat. Hledat je a fotit. Abych měl pro zimu podklady. Až budou pryč.

Do sítě vletěl mladý střízlík, někde se tu narodil. Už ale samostatný, i když peří ještě řídkého. Dal jsem mu kroužek, až poletí z domova, kdyby ho někde chytli. První zimu bude u moře, to tak oni mají.

V tomhle parku se taky „otočil“ Slavík z dubového lesa kratičkým příběhem. Aby ne.

Knížky si teď nakoupilo ještě Rohatsko, když mají tu věhlasnou studánku. Tak už zbývá jediná oblast, neuhodli byste která. To byste fakt neuhodli!

Nedá mi to a ještě to zkouším nad Sobotkou. Rád bych jim do zpravodaje napsal, že hnízdiště z loňska platí, ale není to tak. Byl špatný rok, že se nevrátili? Ne, spíš se opravdu tak chová nejzazší hranice rozšíření slavíka obecného tady u nás. Luxusní studijní plocha!

Mám dvě hodiny, zajíždím po rozbité cestě k Červenské kose. Už zarostla za roky, co tu bahňáky nechytám. Ale místa poznávám, zjara tu slavící nebyli, bylo na ně brzy. Teď se jeden ozval, ale chytit nejde. Tak jsem cyklistům alespoň vysbíral z cesty větve a kameny a hned mě dva pozdravili. A už vidím sklopku spuštěnou, rezavé pohyby pod keřem, no ale brzdím euforii. Nejsou to poskoky, ale pobíhání a to už vím, že v těchhle místech to bude norník rudý.

Tak rychle, než mi prokouše síťku.

Pouštím ho a doplňuji červy. Zbytečně, nemám už čas, odjíždím. Musím naložit část rodiny v lese na borůvkách.

Dlouho jsem nikde nebyl, ale tušil jsem, že až vyrazím kroužkovat, nejčasnější ze slavíků budou pelichat.

Protože mám práci v Březně, stavil jsem se při zpáteční cestě na lokalitě „Skládka“. Naposledy jsem tam byl na jaře a nic tam nebylo. Teď jsem ani nemusel „hrát“ a hned jsem věděl, že jsou. Začali na mě upozorňovat, už když jsem šel po cestě a koukal schválně na druhou stranu. Z toho jsem poznal, že se známe. A že to nebude snadné. Nakonec jsem úspěšný byl a chytil vše, co pochytat šlo. Nejprve kompletní pár. On s kroužkem, ona bez něj (dvouletá) a pak na té minilokalitě ještě mírně stranou toporně zpíval jiný. Musel jsem za ním se sítí a s tichou přehrávkou zajít, ale povedlo se.

Na každém chyceném slavíkovi je něco zajímavé. Užívám si to, do dvoutisícovky jich moc okroužkovat nechybí, pořád mne ale zajímají.

První chycený má kroužek z roku 14, zjara a ještě ten rok jsem ho chytil v místě pelichat. Loni jsem ho chytil taky pelichajícího, i letos to mohlo vyjít. Jindy v tomhle čase už peří měnil. Letos se opozdil, i načasování výměny peří je tomu podřízeno a u samičky hned řeknu, proč se zdrželi.

Její určovací znaky byly vybledlé, musel jsem koukat po dodatkových. Zlámané letky vypověděly, že ji něco přepadlo. Asi na hnízdě. Nebyla by zdaleka první, kterou jsem zažil. Takže asi hnízdí oba náhradně a teď teprve krmí mladé v hnízdě.

No a ten třetí? Kroužek z roku 14, z léta, kdy pelichal, ale od té doby o něm nevím, až teď chycen v místě kroužkování. Tehdy jako dvouletý pelichal velmi brzy, nejspíš nehnízdil. No a nehnízdil ani letos, protože ještě zpíval, byl tučný a pelichal.

Je na té lokalitě mnoho predátorů, sám jsem pozoroval před lety hranostaje. Skočil na plech ze sudu, až se mu to smeklo a málem mě porazil. Co kraválu při tom nadělal!

Je osmadvacátého června a pelichání začalo. Poslední fáze slavičího pobytu doma. Teď už na ně doufám budu mít čas a rychle hnízdiště objedu, než poodlétají.

Podíleli jsme se na této stezce. Vymyšlením mobiliáře, výrobou, montáží a rovněž přípravou části textů s obrázky.

Dnes byla slavnostně otevřena v Dolním Bousově a vy, pokud byste chtěli tudy jít, podívejte se na jednotlivá místa.

To, že je nepřečtete, je důvod, abyste si tam vyšlápli. Tam to přečíst půjde.

Tak „Zdrávi došli“!

Tak už mladí „stárnou“ a poletují. Slavičí rok v naší přírodě nelze zastavit. Přibrzdit ho dokážu, to ale musím mít čas za nimi chodit a ten není. Musím si tady vystačit s archívem.

Jisté ovšem je, že hnízdění slavíkům vyšlo. Chladna s lijáky do tohoto kraje nepřišly, potravy všude dost. Dobrý rok.

Už ne tolik pro ranou třešeň v zahradě za kovárnou. Zjara namrzla a pořádně neodkvetla a o zbytek úrody se musíme dělit s opeřenci. Mohl bych o tom sepsat studii, kdo bere nejvíc, kdo míň, kdo nehospodaří, kdo je opatrný. A kdo přilétá vzácně. A kolik jich je dohromady!

Někteří sem odvedli i mládež, třeba drozdi. Ale nezlobím se na ně. Přírodu jsem vždycky chtěl mít sobě co nejblíž.

Teď, před koncem prvního červnového týdne, mladí slavíci z úspěšných snůšek vyskakují do světa. Je to přesně tento případ z 6. 6. 2004 z březenského parku.

Křídla jim ještě neslouží, ale nohy jsou už pevné. A taky opeření, to jim život uchrání přečasto! Vidět na zemi nejsou, a když se neozvou, nikdo nemá šanci. Ještě o nich rodiče ví, ještě je podporují, ale nebude to dlouho trvat a zapomenou.

Budou mít splněno a je samé čeká náročný čas. Pelichání. Neskutečný proces právě u slavíků. Přišel jsem k němu v začátku století a skočil do něj po hlavě. Objevil jsem možnost, jak pelichající ptáky v prostředí prokázat. A to bylo průlomové. Přišel jsem na to sice náhodou, ale mnoho věcí se děje díky náhodě. Dodnes si myslím, že práci s přehrávkami ptačích projevů jsme ještě docela neovládli. I když v posledních letech jde vývoj hodně kupředu.

Já jsem objevil styl pro slavíky a vytvořil si na události závislost. V tu dobu se totiž už konečně objevily foťáky – kvalitní, jednoduché, pohotové. Bez toho by to nešlo, proces třeba dokumentovat. Mám archív, který nemá nikdo, to si troufám tvrdit. Ještě jsem nic neopublikoval, ale mnohé pochopil a rád bych pozornost rozšířil na slavíka tmavého, který je ještě neuvěřitelnější. Možnosti v Česku chybí, záznamy mám dva, nebo tři. Což je málo, pro slavíka obecného mám tři sta.

Mladí slavíci obecní, co vyskočili z hnízda, jsou nelétaví ještě pár dnů. Jak dorostou letky a hlavně rýdováky, zvednou se ze země a začnou přeletovat. Staří je občas nakrmí, ale oni už fungují sami. A pak to zůstane. I u nich se změní opeření, ale ne kompletní výměnou, jak u rodičů, vymění (převážně) drobné peří. A to už „za pochodu“.

Toulají se po hnízdišti, vzdalují a vzdalují, poznávají ráz krajiny, až jejich šat se od starých přestane lišit docela. A před nimi svět! A život. Ne tedy před všemi, některý měl smůlu a skončil hned na začátku. Pro neznalost, naivitu, pro mládí.

Pro ty šťastné, ale prázdninové slunce svítí dál a hvězdy provokují. Zvednout to k nim a letět, kam křídla rozhodnou! Neviditelná síla jim je naklápí, tak jako před tím tátovi s mámou, když prvně odlétali. Jak křídla dědů a báb, co v kraji dávno nejsou. Co mají už po příležitosti. Té, kterou žijeme my.

Jak je to dávno, co se v Přepeřích, v kraji Dolnobousovském, uhnízdil slavík. Rok 2007 to byl. A neuspěl, samičku uslintal plzák španělský a ona nemohla zahřívat snůšku. A pak už tam nikdy nebyli.

Letos zjara se tam ozval, roznesl jsem zprávu po sousedech, aby si koncerty vyposlechli. Včera jsem přijel zkusit, jestli zůstal. Měl by to být mladý, tací nová místa osídlují.

Trvalo dlouho, než jsem ho zjistil, ale zjistil. A pak i chytil.

Byl dvouletý, a kdo ví, jestli hnízdí. Tím, že mu ještě bývá do zpěvu, je podezřelý. Už by měli krmit mladé společně s družkou. Dal jsem mu kroužek a uvidíme, co bude.

Jsou v konci té vesnice problémem kočky. Kde nejsou. Mnohdy i daleko v polích je člověk vidí, některé pytlačí, jiné – nebožky, byly prostě nějakým dobrákem vysazeny, když je doma nepotřeboval. Takových zvířat dnes je. Co jim zbývá, než se flákat a riskovat, že někde dostanou kuli do těla.

Osm roků to místo na výjezdu ke Kamenici čekalo na svého zpěváka. Před tím se tam hnízdilo tak třikrát.

Dost se proměňuje, ale nabídku s odřenýma ušima splňuje.

Teď už ale i tam budou koncerty končit, přijde pelichání. Ztratí se pryč?

Zdá se, že nejvíc práce na jejich poznávání v současné době dokáží odvést geolokátory.

Droboučký přístroj v podobě „batůžku“, zaznamenávající východ a západ slunce, z čehož lze odvodit po získání dat kontrolním odchytem souřadnice dotčených míst.

Věc to je nelevná, ale projekty, podobně jako u mnoha jiných druhů, běžely a poběží. Přístroje nejsou dokonalé, ale hrubé náčrty dávají a ty jsou s ohledem na to, co víme jen z kroužkování, průlomové. Ostatně napsali to už Britové při pokusech se slavíkem obecným dříve, v čase začátků. A nestačili žasnout nad oběma výsledky, kde zimovištěm se ukázala malá zem „o něco níže“ představám – Guinea-Bissau.

Další projekty přišly poté jinde a výsledky jsou též fantastické.

Švýcaři zorganizovali pokusy u slavíků obecných severofrancouzské populace, italského údolí Pádu a bulharských na východě – vše v jeden čas a ve Švédsku pak jindy vybavili přístroji slavíky tmavé.

Po seznámení se s objevy mi oba hnědí slavíci dál ještě stoupli v ceně. U těch obecných se ukázalo, že jejich africká zimoviště nejsou rozlohou široká a na kontinentu poledníkově řazena. Tady se hned nabízí otázka – co populace, hnízdící na severní části rozšíření druhu, třeba právě polabské. Budou navzdory mnohému podobné zimovištěm s italskými?

A pak tu jsou ti slavíci tmaví.

Dva výsledky – a jako přes kopírák! Až neuvěřitelné, obzvlášť přihlédneme-li k tomu, že každý je označen ve Skandinávii z místa jiného. Odlet v rozmezí dvou dnů a dosažení zimovišť po drobných rozdílech tahových, taky tak. Co k tomu říct?

A to ještě ta dálka oproti slavíku obecnému!

Cíl spolu sousedících míst (jen přes hranici) byla Zambie a Mosambik. Čtyři měsíce na cestě k nim s přestávkami.

Přístroje nikdy zatím nevydržely zaznamenat i zpáteční cestu, některý a v náznacích. Ať už u obecných či tmavých. Dopočítat jde ale mnohé. Prolezl jsem data příletů (pro obecné do Česka a pro tmavé do Polska) a výměry se ukázaly.

Tak třeba nám málo známí slavíci tmaví stráví na podzimní cestě 4 měsíce. Se zastávkami, pochopitelně.

Hnízdění včetně superrychlého přepelichání (ST má mezi pěvci jedno z nejsvižnějších) vyjde na 3,5 měsíce, pobyt na zimovišti měsíce 3, no a jarní návrat, který obecně bývá zrychlený, vyjde u nich na 1,5 měsíce. Když to sečteme, máme uzavřený dílec života slavíka Luscinia luscinia.

No a ten obecný, se zimovišti pod Saharou? Zajímavé neméně.

Tak třeba tento mladší, který přiletěl hnízdit ke Kochánkám nad Jizerou letos v květnu.

V peří, které pro kormidlování sloužilo hůř. Co zažil ošidného?

To je ale už pryč. Přiletěl, protože přežil.

Když si to člověk uvědomí při setkání s každým z nich, dává to chvílím mocný rozměr. Když člověk najde u některého z nich přítomný kroužek/značku z let minulých, je to ještě mocnější. Vidět či aspoň nahlížet do jejich života – to jsem si dávno přál! A mnohde jsem to i řekl. Naposledy teď v Boleslavi při pozvání k Hovorům přes rampu.

Napíšu to naposledy. Je to nesmírně tajemné, vzrušující, obdivuhodné. A člověk si musí klást otázku: „Jak se to všechno tak propracovaně může v přírodě dít?“.

No vidíte. A pak koukáte na fotky člověka, který zdokumentoval onu boleslavskou spoušť vysečených lánů rákosí s hnízdy – třeba rákosníků zpěvných, kteří sem letěli hnízdit ze stejných míst, co slavík tmavý. To jsme si mysleli, že podobné zrůdnosti necháme jen vzpomínkám na socialistické zemědělství.