Zaměřeno na slavíky

Mám pro vás dobrou zprávu.

Pokud vás město Hradiště míní ocenit, pak jsme dnes kovali i pro vás!

Vysypaná srdce hned po sesbírání odjela jako loni k sklářům, aby dílo dokončili.

Pořídili jsme ještě jinačí fotku, ale ta je do posledních chvil roku tajná. Asi víte proč.

Nebyli byste překvapeni.

Přestože je času ještě dost na plánování jubilejní sezóny, jaro už se pomalu formuje.

Jedna z akcí proběhne nedaleko, kdy v Sobotce připravíme výstavu. Druhou je beseda v Bakově-Trenčíně, kde už jsem kdysi byl. Dnes přišla nabídka na výlet delší, Jihomoravská pobočka by stála o představení výzkumu na jejich jarní schůzi v Brně a tak se tam vybereme rodinným výletem. Já budu v zajetí ptačího zpěvu, zbylí v zajetí metropole.

Pak přijde na řadu květnové Vítání ptačího zpěvu, výzkum v zahraničí a návrat do zdejších křoví.

Pak si sednu na lavičku do Slavičího háje a nikdo mne odtud jen tak hned nedostane. Chtěl bych totiž v tom sobě dnes nejbližším místě tak nějak v klidu pořádně zavzpomínat. Na začátky, které pro mne nebyly lehké (doma se to vůbec nepozdávalo). Na první báječná odhalení při slavičích hnízdech. Chtěli byste ve vteřině vysypat číslo prvního kroužku pro slavičí samičku chycenou u hnízda? N.Museum Praha T 303 501 a bylo to 16. května (jasně, ověřit si to nemůžete, ale ani nemusíte). Když si dám záležet, vidím ten moment před sebou. Sklopku a hnedka úspěch! Ruce se mi klepaly až kroužky na šňůrce chrastily, ale zavřel jsem kleštičkami správně. Bez chyby. A pak ji pustil. A pak začal přemýšlet, jestli to náhodou není málo. Ano, znal jsem k tomu vše o jejím hnízdě a za pár dnů pět mladých označil. Pak chytil i samečka, ale stejně to bylo málo. Brzy jsem začal měřit alespoň křídlo, i když se ukázalo po letech, že špatně. Výsledky jsem anuloval v čase, kdy už jsem údajů začínal shromažďovat víc. A tak se to rozeběhlo.

A ještě k tomu místu nad splavem Červenského rybníka. Až na malou přestávku žije dodnes a je to moje veliká radost. Když tam na jaře líčím, vzpomínky se vrací do nejzazších dálek těch časů. A říkám si, vytáhnout tak z pod síťky slavíka té série T 303! Co bych asi dělal. Ale pozor, nechoďme pro senzaci daleko, právě odtud totiž pochází onen nejstarší slavík československé ornitologie, kroužkování. Ten příběh neskutečně nádherný si v blogu vyhledejte až si o svátcích budete chtít udělat hezkou chvilku. Najdu si ho s vámi.

Mám ta slavičí místa rád a nestydím se za ten vztah, až se tam někdy už pomalu dojímám, když vidím stromy, co jsem u jejich pat začínal líčit, vidím keře prvních mnou těžce objevených slavičích hnízd. Cítím vůni máje, jak prolézá těmi místy pořád stejně, slyším zpěv mistrů, jejichž kapka krve může mít odraz v těch letech mých začátků. Je mi tam hezky.

Až tady dorachotí všechny ty bláznivé výbušniny v přelomu roku, napíšu do sešitu pětatřicítku. Je to vůbec možné? Polévá mne horkost, že nedávno bylo těch roků pětadvacet, to jsme slavili v Muzeu Mladoboleslavska. Budu muset začít už každou sezónu poctivě plánovat. Úkolů z výsledků vzešlo, že se jich až bojím. Čím vím víc, tím zjišťuji, jak málo to včera ještě bylo!

A teď vám vážení napíšu úkol nejdůležitější.

Potřebuji se postarat, aby se tady kolem slavičí hnízdiště nepropadala pod zem, jak je tomu v posledních letech. Kněžmostsko je na tom v rámci celé oblasti dvěstědvaceti čtverečných kilometrů bezkonkurenčně nejhůř! Tak se to tady má. Je to smutné, ode mne ne příliš vlastenecké, ale je to tak.

A přestože je konec roku po periodických tiskovinách sváteční, ve zpravodaji zdejším to ode mne zazní. Více už nezmohu.

Jeden obrázek z odchytů na Mladoboleslavsku.

A ještě jedna událost kolem slavíků.

Teď se i na Fejsbuku strhla mela kolem té vyčpělé hudební ankety. Napsal jsem tam: „Ze všeho nejvíc mi je líto těch slavíků. Mělo by se jim dát tak nějak už pokoj“.

Ale zlatým je u mne pořád Aneta Langerová, tak nějak vzpomínkově. Však si pusťte ze stejného alba poslední písničku Na Radosti. Na páté poslechnutí, si myslím, že vás má. A když by opravdu ne, je dobře, že jsme každý jiný!

V Betlémské kapli už to žije!

Loni někteří návštěvníci blogu litovali, že informaci pořídili pozdě.

Letos tedy nabízím pozvánku, jeďte se tam podívat. Kdo nezná zápal a tvořivost týmu kolem pana Lukavce a ponoří se do toho sklepení přeci, oči s ním nazpátek do metra chtít jít nebudou! Jde znovu o neskutečný zážitek a je nám pochopitelně ctí, že rozčetňující se rodinné dílo je mezi taháky.

Dva obrázky z písku a potom už – hezké chvíle v kapli!

Kováři z Kněžmostu.

Každé jedno z více než dvaceti dětí dolnobousovského kroužku mladých ochránců přírody na sobotní „nadzážitek“ přidaný k výpravě do rybích sádek a poté do Plakánku nezapomene. Doprovázející vedoucí zastavila v cestě do Střehomi křídla dravce, bezmocně se zmítající vysoko v koruně topolu. Společnost lidí blízkých přírodě a i těch menších přírodě se teprve přibližujících začala jednat. Přivolali hasiče, místního pana učitele na penzi a on pak i mne. Málem ve dvacetimetrové výšce a stranou silných větví by ptáka nikdo jinak nevysvobodil než profesionálové s technikou podobné povahy.

Dravec, uvězněný v koruně budil dole na zemi dohady, jak je vůbec něco takového možné.

A přestože událost je spíše domnívaná, pravdě daleko nebudeme. Protože lesní káně visela za krajní křídelní letky pravého křídla omotané rybářským vlascem, můžeme se po této stopě určitě vydat. Pojďte, i ochránci z Bousova na to čekají.

Je prospěšné, když mladí lidé mohou stanout tváří v tvář zvířecímu neštěstí a oni jsou těmi, kdo spolu s vedoucími pomohou.

Pták po prohlédnutí a vyzkoušení nebyl schopen odletět, doufejme však, že pouze pro svalovou ochablost posvěšeného křídla a pobyt v zvířecí nemocnici ho postaví na nohy. I na křídla. Ostatně tito nadšenci do stejného útulku míří za pár dní výletem a tak je docela možné, že půjde-li všechno dobře, „jejich“ káni myšilovku uvidí zrovna odlétat. Přál bych to všem.

Sám jsem kdysi při odchytech CES (Constant Effort Sites) nedaleko odtud na Červenském rybníku do sítí na pěvce odchytil podobnou káni, která přiletěla požírat mrtvé ryby na mělčině. Tak tady je ta stopa! Rybníky na okolí jsou po výlovech, těla ryb by se nějaká ještě našla a káně o tom ví. Ovšem jsou tam i místy utrhané udice pytláků, poměrně hrubých vlasců a hlavně s háčky! Většinou se vlascem spoutají vodní ptáci, ale tady následně mohou i predátoři.

Protože káně pověšená v koruně měla poraněný spár levé nohy, soudím, že konec udice se zachytil právě tam. Odnesla si jej (zatím bez nebezpečí) na nocleh do koruny, možná že spíš ráno na pozorovatelnu, to rozhodnout nelze. Tam se vlasec zachytil za větve a ptáka při odletu už do vzduchu nepustil. Ten se otočil podle své osy, zachytil a omotal krajní čtyři velmi pevné letky křídla.

Z nohy se poté uvolnil, na větvi zůstal a křídlo se točením těla zaškrtilo. A tak tam dravec visel dlouhých pár chvil. A dál už to znáte. Měl štěstí. Zatím. A dál se uvidí.

Dobře je taky, že děti mohly v přímém dopoledním přenosu vidět úspěšný zásah hasičů. Pokud by někdo snad dosud ne, teď už ví, že nejen proti ohni zasahovat vyjíždějí.

Pan učitel vzal na chvíli dravce čekat na pomoc domů do zahrady, teď už vše běží podle zažitých scénářů.

Pro mne jsou všechny tyto chvilky emotivní. A jen lituji, že v čase mého dětství nebyla příležitost, jakou městu na Klenici nabízejí obětaví vedoucí. Jsem si jist, že vklad do svěřenců se jim musí vyplatit.

Pojďte, dojdeme k cíli.

Ve Střehomi bychom nahoře na kopečku viděli čapí hnízdo na sloupu, kde dnes čápi už bohužel nejsou. Je to naše stavba.

Tak nabídnu alespoň jeden pohled od něho na Střehom. A vzadu, kdo to tam zná, jsou vidět Ošťovice.

Vstoupili jsme do Plakánku.

Voda by mohla být čistší. Cesta je příjemně měkká, ale v nohách už spousta kilometrů. Lidí přibylo.

Jsme u Roubenky, která někdy písek víří, jindy nevíří.

Dřevořezba představuje vílu s miskou. Nakotvena je prozíravě, už si ji chtěl kdosi mizerný odnést, zatím neuspěl.

Rád se podobných dotýkám, je to pro mne zvláštní. Dotýkám se i hladin studánek, stromů, voštin ve skalách. Přírody.

Tady vidíte, jak i tato studánka přispívá Klenici dole stružkou.

Asi víte, že díky lichoběžníkovému průřezu hradní věže existuje dole místo, odkud vidíte všechny čtyři hrany. Vyzkoušejte si to někdy, až tudy půjdete.

Jasně, nás by ale měla zajímat hlavně voda, ale pozor! Právě pod hradem jen malý kousek odtud, jsem byl postaven kameramanem k stromisku šupinaté borky (Acer pseudoplatanus), abych vysvětlil jméno Klenice.

Tak to je myslím důležitá zmínka a vy si strom někde vyhledejte.

Jediný „divoký“ úsek Klenice v Českém ráji. Všichni tudy museli přeskočit či jinak se překlenout na cestě k pramenům.

Kdybyste hledali na Klenici skorce, pak velmi vzácně nejspíš právě tady.

A už jsme z lesa venku. Stojíme na silnici v Libošovicích, mluvím o zdejších pamětihodnostech.

Docela si teď uvědomuji, kolik jsem toho tady za ten den namluvil. Od soutoku až k prameni, docela jsem měl dost. Ale tím jsem už povyzradil, že jsme cestu vlastně přežili.

Nad poslední obcí, tedy k prameni nejbližší, už říčka dostává zažít zásahem do toku, jak to s ní půjde často směrem k splynutí v Jizeře. Smutně.

A jdeme pomalu do finále. Poslední úsek.

Trasu mám prošlou předem samozřejmě, abych lidi nehnal do nějaké záhuby.

Klenice se přeci jen vymkne betonové kultuře a zavlní se v lukách, jak bývalo kdysi a být by mělo mnohde. Je to na krátkém úseku podpramenné části mezi obcí a náspem železnice Mladá Boleslav – Stará Paka, která si nedávno připomněla významné výročí. To si někde najděte, ať nekomentuji všechno. U té dráhy jsem si ale všiml krásné věci a je zachycena i v knize Slavík z dubového lesa. Ta dráha Klenici provází od zrodu k zániku! A i po cestě se jí dotkne, aby ji zjistila z žíly, jestli žije.

A tady se už ti odvážnější protáhnou pod onou železnicí a za tratí nedaleko bude cíl.

Skládku jsme pak uklidili.

Tady já se ale musím zastavit..

Jaké mají ti lidé každý jeden z nich pocity, když došli cíle. Já myslím, že to je dobře vidět v jejich tvářích. Jasně, někteří jsou čerstvější, připojili se na některém z 29 říčních kilometrů, ale jsou mezi nimi borci, kteří vyšli ráno za rozbřesku z podhradí Mladé Boleslavi a teď stojí v cíli! U jednoho ze dvou pramenů levostranného přítoku proudné keltské řeky Jizery – nenápadné Klenice. Poctivý výšlap pod Nepřívěckou Hůru a docela šílený!

Ale mnoho věcí se k našemu úkolu přiklonilo, třeba počasí. Kdo jednou pod širákem pořádal cokoliv – ví, jak zásadní věc to pro vývoj je. A lidé uslyšeli na pozvánky z rádia. Troufli si a jsem si jist, že si i užívali. Naprosto netradiční putování, jarní nejistá cesta podle vody.

A tohle je moc důležitý moment a vůbec bych se nebál ho nazvat „Splynutí s Klenicí“.

Před samotným závěrem čteme zdravici od režiséra Ludvíka. A někteří se dávají dokupy.

Označení pramene tabulkou z nerezu, kterou jsme zahřáli v kněžmostské kovárně.

„Kdybych měl ještě sílu, než zemřu, tak toho Kverka zabiju!“ Prohlásil do vysílání rádia Jizera v posledním vstupu Honza Fidler. Když se dal po čase dohromady, vzpomínal ale rád.

A takhle to tam vypadá po desíti letech, opečovávané místním panem starostou.

No řekněte – není to hezké?

Mějte se tak nějak podobně.

Na konec roku jsem si nechával i jedno výročí.

Protože slavičí blog se mírně transformuje aby neomšel, objeví se občas i témata jiná. Kdo sem chodíte, někteří jste po tom volali. Kdo bude chtít jenom o slavících, musí vybírat a nebo zkusit v éteru jinde.

Připravil jsem k 10 letům od uspořádání výpravy (jak to šíleně letí) velké ohlédnutí za cestou k prameni Klenice.

Přijďte si zavzpomínat, pak zajděte do archívu ČT za Toulavou kamerou a můžeme prožít v konci roku opravdu pěknou chvíli. Tedy chvíle. Protože budu psát po částech, ať sem chodíte častěji.

Režisér a dramaturg B. Ludvík se pustil do práce pro Českou televizi.

Potřeboval k tomu svoje zkušenosti, mne a Klenici. Pak se tedy ukázalo, že potřebujeme daleko víc, třeba dobré počasí, ale na to je teď ještě čas. Stojíme v místě soutoku pod boleslavským hradem (na fotce zprava). Klenice sem přitéká od Nepřívěcké Hůry a odevzdává vodu Jizeře, vlévající se u města Káraný do Labe. I na tom soutoku jsem slavíky chytal, je vskutku impozantní a když někdy zbyde čas, vezmu vás i tam. Že soutok je krásný, vyjádřili se v seriálu Zpět k pramenům i oba pánové – B.Ludvík a L.Munzar. Tedy – hlavně oni, já tam přijel pro jejich chválu.

Tady je prvně jmenovaný při práci

(soutok Klenice s Jizerou).

A tady už boleslavský příměstský park Štěpánka a označník, který se nám hodí.

Postupně musím představit další důležité osobnosti.

Fotograf J.Fidler. Díky Honzo.

Zvykejte si, že se budeme ohlížet. Zpět k pramenům má sice v původním pojetí širší rozměr ve vztahu k člověku. My se podržíme jen cesty od ústí k narození stříbrné stužky Klenice.

Teď se otáčíme, abychom viděli už k západu definitivně rozhodnutou říčku a hlavně v dáli plechové město boleslavské.

Ještě představuji J.Macešku, tady ne v roli programového ředitele rádia, ale pocestného fotografa přírodních zajímavostí. I jeho fotky blog využije, díky Jaromíre.

Po cestě jsem vykládal o Klenici a ona mne kontrolovala, jestli nelžu s vší tou chválou. Nelhal jsem. A účastníků tak, jak rádio postupovalo v éteru s námi, přibývalo.

Klenice pod Dolním Bousovem v místě, kde je dnes vystavěna naučná a zážitková stezka Okolo Klenice za hrou a poučením.

Jen o pár stovek metrů proti proudu Klenice prudce mění směr ze západního na severní a míří k Českému ráji.

Terestrická rákosina ukrývá množství lokálních pramenišť, tady se Klenice vydatně nadechuje a kolem, kolem to opravdu zpívá tóny krále pěvců.

Vystoupali jsme městem na Klenici Dolním Bousovem na jeho SV okraj k ohromné hladině Červenského rybníka. Ten tady sice vidět není, ale snímek představuje nejzazší část při deltovitém vtoku Spyšovského potoka, s ornitologicky vžitým názvem Červenská kosa. Místem, kde probíhaly po léta odchyty bahňáků i mezinárodní projekt CES.

Posledním místem, kam vás dnes vezmu při putování proti proudu (jsme mírně za polovičkou) je půvabná osada Střehom. Jen nedaleko odtud (a nedávno jsem o tom psal) je u Ošťovic nejbližší slavičí hnízdiště Českému ráji. Výš proti proudu už žádné nebude.

Nuž – Brána do Plakánku – Střehom.

Příště už vkročíme do skal. Navštívíme místo, po kterém má Klenice své jméno a na konci Prokopského údolí nám do cesty vkročí úhledný kostel Sv.Prokopa. To už bude Klenice mladá a my se přiblížíme málem že nadohled kolébce její vody, úpatí Nepřívěcké Hůry. Odkud – slovy klasika – zvolna se rozlévá do krajiny..

Přijďte se podívat příště. Postoupíme.

A spíše nevědecky. Pocitově.

Před chvílí jsem na sociální síti viděl Červenohorské sedlo už opravdu zimní. Pro nezasvěcené – to je to místo, kde vědci kroužkují tisíce ptáků při podzimním tahu přes Jeseníky.

Už tam těch ptáků moc k vidění není, zima tu bránu uzavírá. Kde jinde, než právě tady a třeba v Krkonoších v sedle Tvarožníku si může člověk s plnou tíhou uvědomit onu rozměrnost ptačího stěhování. Kdo to nezažil, neuvěří. Když se to povede například v září, stovky a stovky křídel tam kolem vás víří a spěchají mít už tu překážku za sebou.

Snivci mého vybavení se tam pak doslova třesou. A křídla provází přečasto hlasy, vidíme techniky letu i letové formace některých. Dravci se plíží v zákrytu a vyčkávají na příhodnou chvíli. Tak jak si pěvci zobnou tu a tam hmyzu či bobule, dravci si zobnou zas jich. Někdy se stěhují přes kopce celé ptačí průvody. Barevné, jak korálky na šňůrkách dětských náramků, to jak se střídají všelijaké druhy. Kdo se chce naučit rozumět peří, tady má velikou příležitost. V čase léta je tam nádherně mimořádně. Někteří ptáci sletují do borůvčí, zobáky mají umodřené a cpou se jejich kuličkami. Kreslí si jimi v peří i po nohou. Ty keříky má člověk někdy až po krk – v Polabí nevídané!

I když jsem se letos vypravil ještě i v podzimu, léto je pro mne tam důležité. Neletí sice tolik co v podzimu, ale šance je na slavíky. Ti potom chybí. Naprosto upřímně musím říct, že právě v sedle Jeseníků jsem pochopil k jejich migraci mnohé. A odjížděl s jistotou, kolik že málo toho pořád jen je! Kolik mám otázek, co jsem ještě nepochopil, jak mnohé funguje a chtěl bych ještě víc dostat té nádhery. Pod křídly ptáků! Dívat se proti nim, jak z dálky přilétají a jen co je člověk určí a spočítá, už zase mizí. Tak tohleto „málemdotýkání“ mne baví opravdu dost! Jasně. My jsme navíc těmi, kdo jim tam strká do cesty síť v představě bohatit výzkum. Pak se toho peří i dotýkáte. Cítíte bušící srdce rozpumpovaná výzvou, vidíte oči všech barev, slavíci letí v tmavě hnědých, pěnice vlašská třeba v žlutých a jiné má i pěvuška. Vidíte i cestovní mapy rozličných dálek. Je to, přátelé veliká věc!

Kolikrát jsem byl rozhodnut, že pro nedostatek času už mnohé omezím, i tyhle cesty do hor. Ale jak to s létem malounko zašumí tu u nás dole, už se tam otáčím a čekám na telefon. Minutu před samým zazvoněním říkám – že jedu!

Mohl být ze mne rybář – a co já vím, možná i fotograf motýlů, anebo hub. Nemuselo ze mne být taky vůbec nic, a kdybych o lepším nevěděl, umřel bych určitě spokojený.

Mám svoji ornitologii, už hezkých pár let a co může být krásnějšího po tom všem, než říct – vůbec bych neměnil!

Kdyby snad někdo z vás chtěl, přihlášky mezi nás sehnat lze snadno. Ale nábor tohle být neměl.

Pověsím sem jeden obrázek (dva obrázky) (tedy nakonec tři obrázky) z mých cest po vlasti.

Uhodli by snad jen někteří jihočechové, jde o Besednický potok z krajiny vltavínů.

Uznejte – není to nádhera a to teprve, jak by si s tématem poradili opravdoví fotografové!

Je to docela jiná voda než třeba mladá Orlice v krajině Orlického Záhoří, tu nabídnu večer.

A nebo ne, já ji ještě najdu, když má republika ten svátek.

Zatímco Besednický potok má vodu třpytivou a ty drahé šutry tam úplně vidíte, Orlice z podloží louhuje bahenní soli. Je kávová, ale i ona průhledná!

Třetí podobenka je odtud nedaleko a tím se ukotvuji v krajině domova.

Indicií mnoho nemáte k rozpoznání. K bakovské Jizeře sem z krajiny Českého ráje stéká Kněžmostka (na snímku vpravo).

Ani Jizera na tom není nejhůř. Voda špinavá není a lidé se v ní stále koupou. Kněžmostka už je na tom o něco hůř, ale strašné to ještě není. Smutnější je tím, že je vydlážděná socialistickou pitomostí a tedy polomrtvá.

Přesně. Kněžmostský kovaný betlém je ode dneška nainstalován znovu v Betlémské kapli a čeká na vernisáž.

Jsme samozřejmě rádi, že se těší pozornosti, jen instalace byla nyní docela náročná. Autor výstavy držel vizi, že by výjev mohl být v písku. Zajímavé pojetí a s výsledkem je spokojenost. Uvidíme, co lidi.

Na vernisáž nejedeme, ale pokud bych mohl doporučit, načasujte si návštěvu tak, abyste zažili přednášku Jirky Waldhausera. Budete mít konec roku, jaký nezapomenete. Znám ho dobře, Kelty objevil i u nás na zahradě, téma ovládá. Hlavně je propagátor ještě zapálenější, než jsem pro slavíky já. Je potřeba ho zažít. V momentě nebudete vědět, jestli jste součástí pohanských rituálů, nebo ještě stojíte v kapli.

V plánu má znovu odvysílat reportáž Dvojka ČRo, nebude to hned zkraje. Musíte si to ohlídat, loni se i o našem díle vyjadřovali pochvalně. A letos je nachystáno ještě líp. Keltské slunce bude zavěšeno nedaleko, vše označeno, takže se nespletete.

Snad to tam nikdo nerozkrade.

Jak jsem to ve chvilce pauzy (instaloval Tom) prošel, půjde znovu vůkol o naprosté neskutečno.

Tyto výstavy nejen že jsou nejlepší v Praze, září prý široko daleko. To neřekli pořadatelé ani rozhlas, dokonce ani já ne. To říkají jiní, rozhled opravdu mající.

Prostředí sklepa Betlémské kaple je pro záměr velmi příhodné. My ale příští rok už musíme jinam.

Dvě fotky z instalace

(Kdo čeká výraznější zmínku o slavících, tady je v popředí obrázku ptáčník s klecí a bohužel s uvězněným králem pěvců.

Vyběhněte pod oblohu, je jasná.
Superúplněk v akci! Ne jako ve slevě, ale skvostně přítomen! Objevuje se vzácně, nadpis vám říká, kdy jej uvidíte znovu. Já už asi těžko. I kdybych tudy chodil, tak daleko už nedohlédnu. Takže dnes tedy „o všechno!“. Prý před osmašedesáti lety byl nahoře podobný. To jsem tu nebyl, tak nemohu sloužit svědectvím.

Je to stejně síla,co?

Kdo máte rád dálkové pohledy, umíte se zasnít – je to vaše!

Zítra už jen tady na blogu.

Pivo ať vám odteď nosí před hospodu, nechoďte do postelí, buďte blaženi.