Co ještě uvidíte

Žádné komentáře u textu s názvem Co ještě uvidíte
Kdo chcete mít i v konci roku slavičí stránku společníkem a odjinud jste třeba naučení, že vás mlsají upoutávkami, zkusím je napodobit, abyste se cítili dobře.
Bylo by to hezké, kdybych si mohl myslet, že opravdu do mého 35. roku chytání doskáčeme po dni společně. Zkusím proto udělat víc, než dělám.
Zítra vás proto vytáhnu na lešení, abyste zažili změnu opravdovou. Kdo se bojí, zůstane dole s termoskou tmavého čaje. Návratem v čase se totiž objevíme v Lítkovicích tady na Kněžmostsku a ukážu vám, jak se probouzejí kapličky.
S zedníkem Petrem a mojí nabídkou k opravě, která místní posuzovatelstvo natolik „přejela“, že pro vás z toho odvodím bonusem psychologickou studii. Jak už jsem se jistě vyjádřil dřív, nefascinují mne totiž jen slavíci. A pak se v duchu doby můžeme na závěr ještě pozeptat, proč řemesla dnes mladé příliš netáhnou.
Přijďte nejmíň všichni. A kdo by snad trpěl steskem po slavících, v závěru jednoho dám. Ač už jsem zapomněl, součástí díla přeci jen byl a ten „živý plot“ visí nedaleko.
A stihnete se mnou vyrazit na bahňáky. Abych vás pořád jen netahal roštím. Vrátíme se v čase druhé půle 80. let na Červenskou kosu, kde probíhaly jejich odchyty. Vlezeme za nimi i do archivu, za výsledky kroužkování.
Připraven je též příběh, kvůli kterému se vám možná přichytí oběd. V závěru bude smutný – pravda, ale na pohádky jsme myslím přerostlí a v přírodě to tak začasto je. Kdo by se nedočkavě ptal, kam za ním začít koukat, pak tedy na východ.
Pozvěte i své přátele, ať na nich stránku otestujeme. Kdy jindy, než teď, když je společníkem o každém dni. Až to tu prvního „strčíme k ledu“, přál bych si, abyste vzpomínali.
Čas lednový se bude ze všeho nejvíc podobat shazování kil po svátcích, prostě taková zdrženlivost.
Teď ovšem míříme do finále. Ještě tu užijeme a pořád k nám platí ono prozíravé: „Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko!“. Nemyslíte?

Osobní sdělení

Žádné komentáře u textu s názvem Osobní sdělení
Tak jsem si přečetl něco víc o místě, na kterém publikuji. Návody, jak přijít k návštěvnosti, a co je „in“.
Tak prosím poslouchejte:
Nesháním se ani po pokračování odmlčeného přehledu návštěv, nezajímá mne počet návštěvníků. Nenechávám nikde prosby „mrkni i na můj blogýsek“, je mi to jedno. Nepotřebuji svítit v anketách, nenatahuji ruku po podpoře a zviditelňování.
Píšu sem léta, protože slavíci potřebují a pomáhá to. Ano, vezu se s tím, stávám se známějším a zatím mne jediný neposlal kamsi..
Těší mne stavění textů z mateřštiny ve výpovědích o prožitém. Lepším se v tom, jak čas běží.
Vážím si všech, kteří sem chodí. Které blog zaujal a jsme na něm přátelé. Nechci po vás po nikom, abyste se mi odhalovali. Zůstante po svém čtenáři ukrytými, jak se vám chce.
Budu psát do doby, co bude chuť. Jednoduše – až mne to nebude bavit, anebo zjistím, že už to slavíci s krajinou nepotřebují, přeměním čas na pobyt v dílně. Za peníze.
Těm z vás, kteří se přeci jen nějakým ze způsobů chtěli podělit nebo jen zkontaktovat, těm se to povedlo a mám radost.
Přes blog jsem navštívil řadu slavičích míst a hned třeba omluvy, že někam jsem nepřijel. Tam už čas chyběl a pokud byste nabídku obnovili, povedlo by se jindy. Přišlo dost takových a vše stihnout nelze.
Kdyby snad z některých událostí vyvěral pocit že se vytahuji, nejsem takový. Nikdy jste nemohli číst, kolik jsem pochytal za za celý čas, kdo mne kde poplácal po zádech, jak moc jsem pyšný. Nenapsat ale o výsledcích by bylo chybou.
Blog je dvou tváří – odborný a neodborný. Texty dávám, jak mne napadají, je očekávatelné, že některé se v kostře už opakují.
Dělá mi radost psát o slavících. O jejich krajině, co je i mou. Přez ně. Jinak totiž ani já, podobně jak lidí většina bych nehledal důvod zalézat do křoví plněných harampádím našeho nezájmu. Utrácet čas v místech, kam ledva odskočí k drobné chviličce nucený průchozí. Já jsem však i touto slavičí stránkou našel lidi, kteří si navykli chodit tam se mnou. Že vás je dost, tomu tušení věřím.
Sluší se na konci roku nabídnout nějaký výhled, na bilancování ještě pár hodin počkejte.
K tomu, co nás čeká – snad jenom, že končit ještě nemíním. A vás už poněkolikáté provokuji, abyste si „dupli“ a stavěli téma podle svých představ. Ano, vy na druhé straně, co si musíte být podobní, jak jsem si všimnul i na vycházkách. Nepodobný by komunitu dávno opustil. Nebylo by mu v ní dobře a čas, co má volný, užil by jinak. Nemyslete nikdo, za roky vycházek vím, co jste za lidi. Ve vztahu k přírodě. Tam jste se museli odkrýt, ta chvíle byla součástí plánu. Je mi to podporou v čase, kdy se hůř cokoli projektuje, když z vlny padám. Znamení Ryb mne však nabádá nepanikařit a v nádechu počkat si na jinou. Zatém se nestalo, že by nepřišla. To ať je nadějí dneska i k vám..
Děkuji, že volným časem s námi dál počítáte.

Odpočí(tá)vání s blogem – díl 26.

Žádné komentáře u textu s názvem Odpočí(tá)vání s blogem – díl 26.
Od fotek k slovům
Pojďme za tím vyrazit.
Zažil to asi každý. Myslíte na něco a ono se to vzápětí připomene. Vzpomenete známých, které jste léta neviděli a ani nevíte, jestli jsou vůbec na živu a oni za chvíli volají, že mají cestu kolem, jestli stojíte o návštěvu.
No a v ornitologii to je podobně.
Setkání, které muselo být.
Když postaršímu slavíkovi srovnali se zemí zahradu, nevěděl jsem, když vrátí, co udělá. Než ji rozhrnuli, zazněl prý od plotu vzadu ptačí noční zpěv. Není na konci března normální takový úkaz, a když zahrada padla, z hlavy jsem to vymazal.
Křoviny nedaleko pak v čase příletů zůstaly pusté, ani tam slavík nebyl. Když se ale z dálky proti proudu přeci jen ozval zpěv, měl jsem pocit, jako bych takový znal. Pták neuměl úvodní krešendo, vždycky ho odflákl a přešel v první strofě hned k tlukotu. Podobných zpěváků nebývá příliš a takhle až podivný žádný. Krom jednoho, ten kdyby to však byl, musel by platit ten březnový zpěv! A nikdy zatím podobný krajinou nezněl.
Nevydržel jsem sedět na vinglu zábradlí dlouho. Jednak že záblo a taky napětím. A přeci ta událost měla mít vývoj, přeci jsem nabrat měl pořádně vzrušení. Musel jsem se totiž vrátit k autu pro kroužky s kleštěmi. Podobné chvíle se dají krájet. Už jsem i klopýtal navlhlou loukou, už jsem byl tam! Když jsem v hlohové větvi uviděl na nožce kroužek, ruksak jsem v třesení skoro až potrhal. Měl jsem dost času o všem přemýšlet, pták byl opatrný. A přeci naletěl!
Otáčel jsem obroučkou v ruce a dvakrát pro jistotu kód odříkal. Byl to on! Měl své běháky věkem dost zdrsnělé a hlavně mu na palci chyběl drápek. Neměl jsem po ruce slavičí agendu, vůbec však nepřipouštěl, že může být jinak. Čokoládově hnědé oči mne pozorovaly, tak bych chtěl od něho znát letošní příletový řád. Mohl to být v březnu on? Nebo jde o nějakou chybu. Když jsem mu přejížděl lehounce po hrudi, přišlo mi, že i kdybych dlaň pootevřel, že neuletí. Pak jsem ho pustil, odletěl a než jsem vše zabalil, už zase zpíval. Tu svoji hrůzu! Tóny, po nichž jsem ho dopředu poznal. Myslel na něj a ono se stalo. A z toho pocit, že to byl opravdu on, kdo pár dnů před zkázou zahrady u plotu zpíval. Že pospíchal domů.
Příšerné tušení
Slavíci byli pryč. Každý další výjezd byl s nulou, ve školách pár dnů rachotily zase už lavice, když u rybníku Pátek v bezinčí těsně po rozednění se slavík ozval. Bylo otázkou rutiny dostat ho do ruky. Byl mladý a nezkušený, přesto si připsal parádní věc. Posunul rekord slavičího odlétání! Jsou to vzácné momenty, když se už s nimi rozloučíte, uzavřete i v sobě a potom se objeví tohle. Fotíte, měříte, vážíte i peří rozfukujete, oslavujete perfektní náhodu. A říkáte si, co ho tak zdrželo. Bojí se na cestu, nebo je slabý?
Mlha se zvedala nad rákosím, co pozvolna začínalo šustit, rozevírám dlaň a nechce se mu. Přikrčený až schoulený se na mne dívá, možná se odevzdal záměrům „predátora“. Tak jsem ho nadhodil. Jako když do vrabců střelí, byl pryč. Neletí ale do pobřežních bezinek, jejichž šťávou mne umodřil, letí do větví lípy u silnice. Myslím, že pospíší a vypadne pryč. Zavírám zápisník i tašku z kůže, házím vše do kufru a jedu domů. To budou letité tabulky koukat, co s nimi vyvedu. Jak datum poskočí!
Byl jsem rád pro to rozhodnutí nevzdávat a i přes liché kontroly pár zbylých hnízdišť ještě projít. A vyplatilo se.
O několik dnů později volali ze Škodovky, že se na dlažbě po ránu objevil pták. S kroužkem, velikým okem a rezavý. Čelo se zpotilo obavou, že jiný slavík už v oblasti není. A číslo souhlasilo. Byl to známý z mlhavého rána. Za nočního odlétání narazil do skla budovy a přibyl k ptákům, co cestu předčasně ukončili.
Riskovat se nevyplácí
Chytám-li slavíky když mění peří po kopcích stakorských, měl bych si být vědom toho, že setkání s motýlí vzácností hrozí.
Byl slunečný den poloviny prázdnin, naložen náčiním se vzdaluji autu, a jak brzy zjišťuji – bez foťáku. Když ho mám při sobě, nejspíš nic nevyfotím, nic se neudá. Když si ho nevezmu, od prvních kroků se bojím, že se to stane. Že mne to vytrestá, vztekáním rudého. Bojím se ohlížet po kytkách, kdo na nich sedí. A mám téměř jistotu, že se to stane. Překrásný otakárek ovocný, že někde bude.
Už lezu naštěstí pod keře, odtud na kytky neuvidím. Uklidňuji se a nabírám téma rezavého peří. Hlava už zas patří kroužkovateli a práce odsýpá. Všude mám nataženo, můžu zpět k autu stav napravit. Necelý kilometr.
U krátce střižené koleje v trávě je palička vojtěšky a vedle druhá. Na nízkých trávnících vyprahlé země je tahle snad nejvyšší. Co si tak myslíte, že na ní sedí? Motýlí klenot! Ten, kterého zatím mám jen na pár fotkách! Prvního, který se do našich krajů přesunul od Prahy. Tenhle je druhý a já nad ním panikařím, co rychle provést. Ještě, že to bylo z kopce. Necvičené tělo jsem přemístil k autu, výběh zpátky kopcem mne ale už dorazil. Mám tohle zapotřebí? K cíli tak jen docházím, plíce držkují opodál a na vojtěšce nesedí nic! Ne, tohle mi štěstíčko neudělá, teď mě v tom nemůže nechat! Přes trnkový keř z výšky přilétá motýl, dvakrát nade mnou v sestupu zakrouží a sedá nedaleko. Pásek od foťáku mám potem propsaný do košile, zaklekám – více spíš v pádu, zapínám makro a fotím. Budu chtít víc, je nádherný! Stačilo však svým tělem motýla přistínit a byl pryč. Definitivně. Projíždím displej zkrápěný čelem a potím se konečně víc. Teď ale radostí!

PF 2017

Žádné komentáře u textu s názvem PF 2017
Napsali jste, že si tady ten prosinec tisknete na papíře do desek. Je to milé. Slavičí blog to pro vás přinesl výjimečně, po Silvestru bude z maratónu už zase vyklusávat.
Do 26. dílu přicházím ještě jednou s tématem oduševnělým. Myslím, že zaujme. Inspiroval mne k němu příspěvek šéfredaktora novin na mém FB, kdy píše o přenosu myšlenek na dálku a všem kolem toho, jak pro nás dílem zachycuje i obrat: „My o vlku a vlk za dveřmi!“.
Neuzurpuji si patent na moudrost, ale protože ornitologie podobné momenty taky přináší, zajdeme k tomu.
Teď mi ovšem dovolte milé a milí příznivci stránky, abych i já už vystavil PF.
Je zase s ohněm a klidně i proto, aby vás zahřálo, když bude třeba.
V rádiu jsem mluvil o „soukromé fascinaci železem“, kterou občas otestováváme na lidech, jestli funguje zeširoka, jestli se vyzvaní vyladí. Zkuste to i vy. Čas na to dneska budete mít a jestli ne, může být něco špatně.
Přibrzděte vaše minuty a buďte v tom ztišení pro sebe krásní..
A ať to po vašich cestách ubíhá co nejzajímavěji. A tady je odkaz na to rádio:http://www.rozhlas.cz/dvojka/zaznamy/#/2016-12-24/9
Kováři z Kněžmostu

Odpočí(tá)vání s blogem – díl 25.

Žádné komentáře u textu s názvem Odpočí(tá)vání s blogem – díl 25.
Náhodný výběr podruhé
A už letos takové téma naposledy. Slíbil jsem, že ještě jednou nabídnu, je to tady.
Nabídka bude působit možná až ztřeštěně, co jsem našel, to dávám. Obrázků bude nejmíň deset a komentáře k tomu.
Jenom se stalo tak nějak nečekaně, že když jsem vylovil istalaci hnízdiště pro ledňáčky, že jsem musel přidat fotky další, aby šla událost pochopit.
Můžeme začít..
První snímek je ze slavnostního otevření Slavičího háje 21.6.2015.
A z našeho týmu možno uvidět člověka, díky jehož srdci pro krajinu jsem mohl myšlenku zrealizovat. Dal totiž slavíkům (s velikou chutí a rozhodností) místo(!) pro náhradní život.
Pavel je ten vpravo nahoře (vedle pana doktora v kostkované košili).
Další je z roku 2011 a ukazuje na zájem malých kluků vyzkoušet si kovářské řemeslo. Vždycky se najdou nějací v tomto skvělém věku a výtvor jim zůstane na památku.
Tady se rodí závěsný lísteček. Mají radost z těch věcí, kde přispěli vlastní silou.
Ještě u výhně zůstaneme.
Sváření železa v ohni. Mnozí vzpomenou prastaré techniky (např. obruče loukoťových kol). Dnes se sváření využívá třeba u damascénských ocelí na nože.
Podpora na vycházku za ptačím zpěvem od kněžmostského uzenáře Jardy Bejra (4.5.2013).
On tam vždycky do skladu velikou rukou hrábnul a ptal se – kolik jich tam budeš mít? To jsem ale nikdy přeci nemohl vědět.
Světélko ze stromečku je tady proto, že provází u nás už třetí generaci obdarovaných.
Chtěl bych na něm doložit zajímavou „poctivost“ i za socialismu, dneska by to tak nikdo ani nekoncipoval. Dnes bývá pojetí opačné, aby se po záruce věci odrovnaly vlastní silou, nejlépe neopravitelně.
Tento řetěz muchomůrek opravovat jde, však jsem ho před chvílí prvně vůbec musel v objímce propájet.
Někdo třeba řeknete – dobrá, muchomůrky a svítí? Komu do dětství, tomu už to dneska nepřijde.
Významný ornitolog Mnichovohradišťska a Českoslovenké ornitologe i čestný předseda – Alfréd Hořice.
Hrobka v Hradišti.
19.1.2016 jsem v Boleslavi přednášel k tomuto skvělému posluchačstvu.
Ohlas z Hefaistonu.
Umělý domov pro ledňáčky na Kněžmostce v Drhlenách v místě soukromých rybníků. Mohlo vzniknout díky podpoře od nich. My jsme přispěli zdarma.
Začišťování stěny (nahoře už je vidět vletový otvor nového příbytku).
A ještě detail hnízdní komůrky z prefabrikátu, který přijde po zaklopení víčkem samozřejmě zasypat zeminou.
Nakonec je obrázků jedenáct, aspoň u toho můžete utratit nějakou minutu vánočního času navíc.

Vteřiny z kaple

Žádné komentáře u textu s názvem Vteřiny z kaple
Kdo jste měl dopoledne čas a pustil k sobě vlny rozhlasu, slyšel jste to. Kdo ne, tady máte vteřinky vysílání z Betlémské kaple.
Spolupráce s touto stanicí je pokaždé mimořádný zážitek a trému jsem neměl nikdy. Oni vám ji prostě nedovolí!
Světlana Lavičková je na bližší straně mikrofonu skvělá a to jsem ji konečně stihnul v závěru dát i slavičí knížku. Reportáž ze Slavičího háje prý pořád drží v hlavě a pracuje na tom. To bych slavíkům přál!
Možná že nemusím obrázky ani komentovat, anebo jen krátce, abyste se vyznali.
Takhle vypadá zkouška před začátkem přenosu.
Takhle našich několik minut slávy.
Tady vidíte, co ona všechno během vysílání dovede i nasměrovat fotografku, dokumentující naše „železo“.
Alfred Strejček ve svém ranním svátečním pořadu, když o výstavě mluvil a zval na ni, přislíbil, že jestli nebude z časného vstávání unavený, že by se konečně zastavil. Říkal jsem si, že bychom se mohli po čase potkat, když betlém neviděl.
A přislíbené k radosti autorů splnil.
A k mojí jakbysmet, i když je na fotce „schovaný“.
Nakonec nešlo jen o „minutu slávy“, se kterou jsem počítal, ale o docela slušný prostor. Takže došlo i na slavíky malou vteřinkou, to bych si neodpustil. A v neskromnosti bych ještě poznamenal, že kovaný výjev zaujmout musel i ve studiu Dvojky, když se v samém závěru Tomáš Černý k němu vrátil.
Sám za sebe musím říct, že jsem na nic nezapomněl, u podobných redaktorů je rozměrem profesionality, že se jdou s vámi před začátkem přivítat a „nahodí“ hlavní myšlenku. Takže jsem se mohl v klidu nachystat.
Když se rozdávaly zpěvníky pro podporu koledujících muzikantů, odmítl jsem, že musím být hlavou jinde, ale protože jsem koledy znal a fotografka objektivem hlídala všem ústa, nepřipojit se nešlo.
A ještě k pořadatelům:
Tato dvojka opravdu umí a výstava je skvostná! Zejména ohromný interaktivní zážitek pro děti. Jsou prostě mistři.
Blahoslav Lukavec (v brýlích – hlavní autor) se mne pak polohlasem zeptal, že mu to přišlo, jako kdybych někdy už před mikrofonem stál..
Tak hezký večer štedrý, a záznam bude v archívu stanice. Ovšem asi až za pár dnů.
Zajdu tam taky, protože člověk přes všechny obavy o výsledek z přenosu příliš nepobere.

Odpočí(tá)vání s blogem – díl 24.

Žádné komentáře u textu s názvem Odpočí(tá)vání s blogem – díl 24.
O jednom z radostných
Na tento den mám dlouho nachystaný příběh. Bude z mojí krajiny, od slavičích hnízd.
Pověsil jsem ho tu o něco dřív, zítra musím být v Praze. Kdo chcete a najdete chvilku, buďte tam s námi. Pusťte si mezi devátou a desátou Dvojku Českého rozhlasu. Účinkovat bude i náš kovaný betlém při vysílání z Betlémské kaple. Řeknu o něm pár slov po vlnách i vám.
Je to už dávno, hodně dávno. To když jsem hledal slavičí hnízda a věnoval se kroužkování kompletních rodin, abych se dověděl, jak v letech dalších v krajině fungují.
Každé jaro je tady trošičku jiné a některé dost. Takové přišlo i ke Staré Studénce, to ale slavíci v návratu rozezpívaní nebrali vážně. Duben se bránil a přeci jen sluníčko občas pod mraky udržel. Přišel však máj, jeden z těžkých a za svojí půlkou ještě těžší. Plný vody. Tráva spěchala k obloze, jí chladno nevadilo. Slavíci už tiše seděli na hnízdech, aby za pár dnů vylíhli mláďata. Díval jsem se k severu, odkud mraky přicházely, a konce neviděl. Nebude rok dobrým ani pro ptáky jiné natož pak pro ty, co hnízdí při zemi. A přeci si hnědavé slavičí samičky dokázaly většinou poradit, a zatímco jeden se sháněl, druhý svým tělem ochraňoval.
Na týdenním věku se mláďata kroužkují, v čase, kdy nohy mají už dost narostlé ale zase před tím, než by opeřená z hnízda povyskákala.
Z místa na místo jsem popojížděl a sepisoval pozavírané kroužky. Na Studénce ale kroužkovat nebylo koho. Dvě drobně opeřená mláďata byla prochladlá a zbylí sourozenci po smrti. Kapky vody v hnízdě, rodiče nikde. Ta zašlá jsem odnesl stranou, aby nepřilákala nebezpečí a dvě zbylá v dlaních do osušení zahříval. Pak jsem uslyšel v okraji keře tiché zavrčení. Tak přeci tu rodiče jsou, ale proč o hnízdo nedbají? Umáchaný slavík si mne prohlížel, jak přeci jen dávám po kroužku dvěma zbědovancům s dovětkem, že si kroužky přijedu případně odebrat zpět. Když jsem všechno kolem hnízda zakryl, nad něj do kopřiv rozprostřel lopuchový list a ponechal mezeru pro rodiče, odešel jsem.
V silnici, která se v asfaltu vlní, jak podloží nedrží, uviděl jsem při kraji v štěrku muchlanec peří. A černá představa se naplnila. Byl to slavík, a protože měl holé břicho od sezení na vajíčkách, byla to ona.
Pochopil jsem a nevěděl, co bude. Byl to však poslední den s deštěm v chladu, počasí se najednou otočilo a slunce si odpíranou příležitost už nenechalo vzít. Nedostal jsem se k hnízdu poté a zbaběle snad ani nechtěl. Nechtěl jsem znát výsledek.
O dva roky později jsem v lesnatém dně dávného rybníku u Koprníku na slavičí nožce objevil kroužek se zašlým kódem. Pták byl výborným zpěvákem, zaujal mne mezi sousedy okamžitě.
Když jsem se navečer doma podíval do seznamu, nechtěl jsem věřit. Šlo o jedno ze dvou mláďat z tenkrát promoklé Studénky!
Dávno vím, jak slavíci jsou obětaví v péči a co všechno dovedou. Tenhleten příběh to nepokazil.
Nejspíš tedy obě, jedno však určitě z mláďat tehdy přežilo a postavilo na vlastní nohy. V krajině zakotvilo, abych jej po čase nalezl v síťce.
A ještě jednu věc patří připomenout.
Hnízdiště u Koprníku by dávno zaniklo, kdyby se nepodařilo prosadit návrh na vyhlášení skupiny ohromných dubů letních za památné stromy. Tím a v režimu ochrany, dál ten obecní pozemek svoje slavíky drží.
Je pro mne snadné zastávat se míst takových vzpomínek. A mám za povinnost.

Odpočí(tá)vání s blogem – díl 23.

Žádné komentáře u textu s názvem Odpočí(tá)vání s blogem – díl 23.
Pokusy na sobě samém
Dobrý den.
Dnes mne to láká nechat vás jen s tímhle obrázkem.
Když se o něm rozepíšu, bude to i na dlouho. A podobných bych našel..
Zasadí-li člověk výjev do kontextu, uvědomí-li si, že je pořízen vlastně v čase, kdy staré stromy pod Babou už o nic nehrají, kdy se zcela vydaly, je v tom půvabně tichá dynamika.
Přišel jsem tam tehdy za posledními slavíky a hned první v síti taková zpráva! Už fakt, že tam jedu, když zápisník pokřikuje: „Slavičí rok Pavle končí!“ a já tuším, že už tam možná nebude žádný „s rezavým peřím“, už to je hlavě námět! Ztrácí se ornitolog, vchází poeta.
Mám rád ty pokusy s hlavou.
Rok ornitologa (nezaměňovat se Slavičím rokem) nekompromisně listuje kalendářem, ptáci co přepelichali či se „jen“ vykrmili, mizí z krajiny. Ano, už takhle brzy, a vše míří k vydechování. Krajina tak už činí a upomínka v síti je toho začátkem.
Když nechám snění běžet a zeptám se: „Mohou mít listy srdce?“, polovička z vás odtud odejde se slovy, že nepoznám v tkáni pobyt škůdce. A to je moment, kde bych rád zabrzdil.
Jak to je se „zázračnem“ třeba v té přírodě? Je to ono, co cítím na dlani zjara vmáčknuté do stromu, když do úctyhodné koruny konečně proudí míza? Je to ono, co vnímám tím dotekem? A může to tak zůstat? Není to ohlupování mých smyslů, když jsem už jako dítě vyčetl, že stromy mízu mají a v ranách zlomů právě pod tlakem zjara prýští? Že vlastně hlava mi jen podsouvá k osvojení událost tušenou? Bude to tak. A splynutím s místem i upřeným soustředěním se stávám čtenářem toho výjevu.
Není to podobné téměř už zachráněnému kostelu v Solci, kde v lodi úplně sám během oprav jsem tolikrát postál ztišený a užaslý nad tím výtvorem? Uměním nejdražších řemeslníků, v časech těch nejschopnějších. Díval se do míst po vykradeném mobiliáři a propadlým stropem k ohromnému trámoví a říkal si, co lidí jen třeba věžní zvon v časech minulých životů přivítal a potom zas vyprovodil. Kolik to místo „pamatuje“! Proč slunce vitrážemi kreslí po zlámané dlažbě co sklíčka nadiktovala? A kdo to dal jim. A k čemu?
Kolik v chrámu domyslím událostí! Co za podněty k mé hlavě a není to podobné jak u toho listu, i na kmeni zjara? Není to výsledkem mých „předzkušeností“, hry s představou a chuti k pohledům „do dálky“? Je. Dobře totiž o kostelu vím, protože jsem si ho k opravám nastudoval, čím si prošel v časech. Proměnami v slozích i karamboly! Poslední byl ten socialistický. A hlava to chytře podsouvá. Stojím tam v úctě před uměním, těch zdí obklopených hřbitůvkem, aby mé podněty závratně těžkly z těch náhrobků. Smysly jsou v obrátkách, nechce se ještě klíčem pootočit, když sanktusní věžičkou přiletí brhlík. Za triumfálním obloukem cosi hledá a když vidí, že je otevřeno, odlétá kolem mne. S nějakým pokřikem. To všechno celé je pro mne z obrazu výpovědí. Jako když poodstoupením hledíte do pláten a zkoušíte vladit se do mysli autora.
A tak to mám se vším v tom Dobrodružství poznávání, jak v podtitulu rozhlasu říkají dětem. Nemyslím, že je to něco tak výjimečného. Vkladem – více či míň, to má každý. Pak už jen záleží na chuti pracovat s tím.
Jde podle mne o jednu z nejdůležitějších disciplín pro život. Stejným měříte lidi, onu Přírodu, technické finesy v zaměstnání, poznávání vlastní bytosti a úkolů k ní navazujících. Život.
Na přednáškách k dětem dbám, aby se učily chuti a umění využívat závity v hlavě pro hledání podnětů k bohatnutí. K odpovědím a zpupnosti v podezírání dalším. Nevěření prvnímu a ověřování výsledků. Hledání postupného a narůstání.
Uvedené si mohu dovolit napsat právě i návodem. 35 roků se slavíky a nemožnost být do tématu „zaškolen“ autoritou, mne vyučilo.

Odpočí(tá)vání s blogem – díl 22.

Žádné komentáře u textu s názvem Odpočí(tá)vání s blogem – díl 22.
Náhodný výběr
Abychom vyhlížení nového roku vyplnili trochu jiným nápadem, náhodně jsem vybral sedm obrázků, které uvedu.
Protože poslední si vyžadoval výjev dopovědět, přidal jsem fotku osmou. Bude to hodně zeširoka, tak se nedivte.
Po oslovení jsem se stal 2.7.2008 součástí programu Šrámkovy Sobotky.
Zájemce jsem provedl okolo Humprechtu a odměnou mi bylo, že vyšlo ve zpravodaji ohlédnutí od jednoho z účastníků a myslím, že vzpomínají dodnes. Daří se mi s posluchači navazovat srdečný vztah během akcí.
V Kněžmostě jsme usadili nové čapí hnízdo 9.3.2014 a po mikrofonu i přes obrazovku to oznámili lidem. Čápi hned toho jara přiletěli, ale k smůle zase odletěli. Čekáme dodnes.
V pískovně u Obrub 30.6.2007 proběhl odchyt břehulí kvůli ptačím parazitům.
Sám tak neumím užít si to, ale když přijede odborník z Moravy, přijede i s nábytkem. Kdyby se mi síť tak amatérsky nezachytla za manžetový knoflík, bylo by to před ním na jedničku.
Vyfotil jsem žluvího samce v čase, kdy otevřel zobák. To aby vynikl nástroj, kterým v létě obírá moruše, ptáčnice i maliny. Co mu říkáte takhle zblízka? Není ta naše ornitofauna nádherná?
Budu upřímný a povím hned, že takováto setkání při odchytech křovištních slavíků jsou vzácností. Datum: 9.6.2012.
Tento kout jsme s panem místořídícím učitelem a jedním ornitologem tehdy zachránili pro modráčky. Víte co je milé? Že přeživá dodnes.
Zrovna včera jsem absolvoval jednání o krajině, možná se trošku blýská na časy.
Mokřady u Koprníku 1.4.2012.
Tohle asi poznáte, kde s tím platí na jihu. Je hezké, když se slavík takto usadí na žebříčku, že si ho vyrazí na minci a každý den se ho dotýkají.
Plastika špičky střechy včelína. Tady je k slunce západu.
Tady k východu. Kolem to začíná kvést, přichází máj.
Když už jsem zmínil začátek máje a protože tu dnes moc vět nepřibylo, napíšu ještě o tom čase ve vztahu k slavíkům.
Je to dost ozpívané téma! Kluci lákají holky pod rozkvetlé větve upatlat pusy od rtěnky. Večerní máj je lásky čas, hrdliččin zve ku lásce hlas, kde… ..Však to znáte.
Ten příběh otcovraždy se odehrál nedaleko, vy, co jste zblízka, to určitě víte. Že Mácha tudy pochodil. Odkudpak obsadil do role slavíka? Kolem Bezdězu skoro nejsou, jestli ho nesebral tady, tulák jeden..
Mám ten moment taky rád. Působí snad už trošku kýčovitě, ale co v tu dobu čerstvě rozžhavení slavíci vyvádějí, co jisker kolem z toho toužení!
Takhle to tam po keřích jiskří. Nějak podobně. Možná.
To už vypadá spíše silvestrovsky, na to ještě čas.
css.php