Od fotek k slovům
Pojďme za tím vyrazit.
Zažil to asi každý. Myslíte na něco a ono se to vzápětí připomene. Vzpomenete známých, které jste léta neviděli a ani nevíte, jestli jsou vůbec na živu a oni za chvíli volají, že mají cestu kolem, jestli stojíte o návštěvu.
No a v ornitologii to je podobně.
Setkání, které muselo být.
Když postaršímu slavíkovi srovnali se zemí zahradu, nevěděl jsem, když vrátí, co udělá. Než ji rozhrnuli, zazněl prý od plotu vzadu ptačí noční zpěv. Není na konci března normální takový úkaz, a když zahrada padla, z hlavy jsem to vymazal.
Křoviny nedaleko pak v čase příletů zůstaly pusté, ani tam slavík nebyl. Když se ale z dálky proti proudu přeci jen ozval zpěv, měl jsem pocit, jako bych takový znal. Pták neuměl úvodní krešendo, vždycky ho odflákl a přešel v první strofě hned k tlukotu. Podobných zpěváků nebývá příliš a takhle až podivný žádný. Krom jednoho, ten kdyby to však byl, musel by platit ten březnový zpěv! A nikdy zatím podobný krajinou nezněl.
Nevydržel jsem sedět na vinglu zábradlí dlouho. Jednak že záblo a taky napětím. A přeci ta událost měla mít vývoj, přeci jsem nabrat měl pořádně vzrušení. Musel jsem se totiž vrátit k autu pro kroužky s kleštěmi. Podobné chvíle se dají krájet. Už jsem i klopýtal navlhlou loukou, už jsem byl tam! Když jsem v hlohové větvi uviděl na nožce kroužek, ruksak jsem v třesení skoro až potrhal. Měl jsem dost času o všem přemýšlet, pták byl opatrný. A přeci naletěl!
Otáčel jsem obroučkou v ruce a dvakrát pro jistotu kód odříkal. Byl to on! Měl své běháky věkem dost zdrsnělé a hlavně mu na palci chyběl drápek. Neměl jsem po ruce slavičí agendu, vůbec však nepřipouštěl, že může být jinak. Čokoládově hnědé oči mne pozorovaly, tak bych chtěl od něho znát letošní příletový řád. Mohl to být v březnu on? Nebo jde o nějakou chybu. Když jsem mu přejížděl lehounce po hrudi, přišlo mi, že i kdybych dlaň pootevřel, že neuletí. Pak jsem ho pustil, odletěl a než jsem vše zabalil, už zase zpíval. Tu svoji hrůzu! Tóny, po nichž jsem ho dopředu poznal. Myslel na něj a ono se stalo. A z toho pocit, že to byl opravdu on, kdo pár dnů před zkázou zahrady u plotu zpíval. Že pospíchal domů.
Příšerné tušení
Slavíci byli pryč. Každý další výjezd byl s nulou, ve školách pár dnů rachotily zase už lavice, když u rybníku Pátek v bezinčí těsně po rozednění se slavík ozval. Bylo otázkou rutiny dostat ho do ruky. Byl mladý a nezkušený, přesto si připsal parádní věc. Posunul rekord slavičího odlétání! Jsou to vzácné momenty, když se už s nimi rozloučíte, uzavřete i v sobě a potom se objeví tohle. Fotíte, měříte, vážíte i peří rozfukujete, oslavujete perfektní náhodu. A říkáte si, co ho tak zdrželo. Bojí se na cestu, nebo je slabý?
Mlha se zvedala nad rákosím, co pozvolna začínalo šustit, rozevírám dlaň a nechce se mu. Přikrčený až schoulený se na mne dívá, možná se odevzdal záměrům „predátora“. Tak jsem ho nadhodil. Jako když do vrabců střelí, byl pryč. Neletí ale do pobřežních bezinek, jejichž šťávou mne umodřil, letí do větví lípy u silnice. Myslím, že pospíší a vypadne pryč. Zavírám zápisník i tašku z kůže, házím vše do kufru a jedu domů. To budou letité tabulky koukat, co s nimi vyvedu. Jak datum poskočí!
Byl jsem rád pro to rozhodnutí nevzdávat a i přes liché kontroly pár zbylých hnízdišť ještě projít. A vyplatilo se.
O několik dnů později volali ze Škodovky, že se na dlažbě po ránu objevil pták. S kroužkem, velikým okem a rezavý. Čelo se zpotilo obavou, že jiný slavík už v oblasti není. A číslo souhlasilo. Byl to známý z mlhavého rána. Za nočního odlétání narazil do skla budovy a přibyl k ptákům, co cestu předčasně ukončili.
Riskovat se nevyplácí
Chytám-li slavíky když mění peří po kopcích stakorských, měl bych si být vědom toho, že setkání s motýlí vzácností hrozí.
Byl slunečný den poloviny prázdnin, naložen náčiním se vzdaluji autu, a jak brzy zjišťuji – bez foťáku. Když ho mám při sobě, nejspíš nic nevyfotím, nic se neudá. Když si ho nevezmu, od prvních kroků se bojím, že se to stane. Že mne to vytrestá, vztekáním rudého. Bojím se ohlížet po kytkách, kdo na nich sedí. A mám téměř jistotu, že se to stane. Překrásný otakárek ovocný, že někde bude.
Už lezu naštěstí pod keře, odtud na kytky neuvidím. Uklidňuji se a nabírám téma rezavého peří. Hlava už zas patří kroužkovateli a práce odsýpá. Všude mám nataženo, můžu zpět k autu stav napravit. Necelý kilometr.
U krátce střižené koleje v trávě je palička vojtěšky a vedle druhá. Na nízkých trávnících vyprahlé země je tahle snad nejvyšší. Co si tak myslíte, že na ní sedí? Motýlí klenot! Ten, kterého zatím mám jen na pár fotkách! Prvního, který se do našich krajů přesunul od Prahy. Tenhle je druhý a já nad ním panikařím, co rychle provést. Ještě, že to bylo z kopce. Necvičené tělo jsem přemístil k autu, výběh zpátky kopcem mne ale už dorazil. Mám tohle zapotřebí? K cíli tak jen docházím, plíce držkují opodál a na vojtěšce nesedí nic! Ne, tohle mi štěstíčko neudělá, teď mě v tom nemůže nechat! Přes trnkový keř z výšky přilétá motýl, dvakrát nade mnou v sestupu zakrouží a sedá nedaleko. Pásek od foťáku mám potem propsaný do košile, zaklekám – více spíš v pádu, zapínám makro a fotím. Budu chtít víc, je nádherný! Stačilo však svým tělem motýla přistínit a byl pryč. Definitivně. Projíždím displej zkrápěný čelem a potím se konečně víc. Teď ale radostí!
