Pokusy na sobě samém
Dobrý den.
Dnes mne to láká nechat vás jen s tímhle obrázkem.
Když se o něm rozepíšu, bude to i na dlouho. A podobných bych našel..
Zasadí-li člověk výjev do kontextu, uvědomí-li si, že je pořízen vlastně v čase, kdy staré stromy pod Babou už o nic nehrají, kdy se zcela vydaly, je v tom půvabně tichá dynamika.
Přišel jsem tam tehdy za posledními slavíky a hned první v síti taková zpráva! Už fakt, že tam jedu, když zápisník pokřikuje: „Slavičí rok Pavle končí!“ a já tuším, že už tam možná nebude žádný „s rezavým peřím“, už to je hlavě námět! Ztrácí se ornitolog, vchází poeta.
Mám rád ty pokusy s hlavou.
Rok ornitologa (nezaměňovat se Slavičím rokem) nekompromisně listuje kalendářem, ptáci co přepelichali či se „jen“ vykrmili, mizí z krajiny. Ano, už takhle brzy, a vše míří k vydechování. Krajina tak už činí a upomínka v síti je toho začátkem.
Když nechám snění běžet a zeptám se: „Mohou mít listy srdce?“, polovička z vás odtud odejde se slovy, že nepoznám v tkáni pobyt škůdce. A to je moment, kde bych rád zabrzdil.
Jak to je se „zázračnem“ třeba v té přírodě? Je to ono, co cítím na dlani zjara vmáčknuté do stromu, když do úctyhodné koruny konečně proudí míza? Je to ono, co vnímám tím dotekem? A může to tak zůstat? Není to ohlupování mých smyslů, když jsem už jako dítě vyčetl, že stromy mízu mají a v ranách zlomů právě pod tlakem zjara prýští? Že vlastně hlava mi jen podsouvá k osvojení událost tušenou? Bude to tak. A splynutím s místem i upřeným soustředěním se stávám čtenářem toho výjevu.
Není to podobné téměř už zachráněnému kostelu v Solci, kde v lodi úplně sám během oprav jsem tolikrát postál ztišený a užaslý nad tím výtvorem? Uměním nejdražších řemeslníků, v časech těch nejschopnějších. Díval se do míst po vykradeném mobiliáři a propadlým stropem k ohromnému trámoví a říkal si, co lidí jen třeba věžní zvon v časech minulých životů přivítal a potom zas vyprovodil. Kolik to místo „pamatuje“! Proč slunce vitrážemi kreslí po zlámané dlažbě co sklíčka nadiktovala? A kdo to dal jim. A k čemu?
Kolik v chrámu domyslím událostí! Co za podněty k mé hlavě a není to podobné jak u toho listu, i na kmeni zjara? Není to výsledkem mých „předzkušeností“, hry s představou a chuti k pohledům „do dálky“? Je. Dobře totiž o kostelu vím, protože jsem si ho k opravám nastudoval, čím si prošel v časech. Proměnami v slozích i karamboly! Poslední byl ten socialistický. A hlava to chytře podsouvá. Stojím tam v úctě před uměním, těch zdí obklopených hřbitůvkem, aby mé podněty závratně těžkly z těch náhrobků. Smysly jsou v obrátkách, nechce se ještě klíčem pootočit, když sanktusní věžičkou přiletí brhlík. Za triumfálním obloukem cosi hledá a když vidí, že je otevřeno, odlétá kolem mne. S nějakým pokřikem. To všechno celé je pro mne z obrazu výpovědí. Jako když poodstoupením hledíte do pláten a zkoušíte vladit se do mysli autora.
A tak to mám se vším v tom Dobrodružství poznávání, jak v podtitulu rozhlasu říkají dětem. Nemyslím, že je to něco tak výjimečného. Vkladem – více či míň, to má každý. Pak už jen záleží na chuti pracovat s tím.
Jde podle mne o jednu z nejdůležitějších disciplín pro život. Stejným měříte lidi, onu Přírodu, technické finesy v zaměstnání, poznávání vlastní bytosti a úkolů k ní navazujících. Život.
Na přednáškách k dětem dbám, aby se učily chuti a umění využívat závity v hlavě pro hledání podnětů k bohatnutí. K odpovědím a zpupnosti v podezírání dalším. Nevěření prvnímu a ověřování výsledků. Hledání postupného a narůstání.
Uvedené si mohu dovolit napsat právě i návodem. 35 roků se slavíky a nemožnost být do tématu „zaškolen“ autoritou, mne vyučilo.
