Odpočí(tá)vání s blogem – díl 24.

Žádné komentáře u textu s názvem Odpočí(tá)vání s blogem – díl 24.
O jednom z radostných
Na tento den mám dlouho nachystaný příběh. Bude z mojí krajiny, od slavičích hnízd.
Pověsil jsem ho tu o něco dřív, zítra musím být v Praze. Kdo chcete a najdete chvilku, buďte tam s námi. Pusťte si mezi devátou a desátou Dvojku Českého rozhlasu. Účinkovat bude i náš kovaný betlém při vysílání z Betlémské kaple. Řeknu o něm pár slov po vlnách i vám.
Je to už dávno, hodně dávno. To když jsem hledal slavičí hnízda a věnoval se kroužkování kompletních rodin, abych se dověděl, jak v letech dalších v krajině fungují.
Každé jaro je tady trošičku jiné a některé dost. Takové přišlo i ke Staré Studénce, to ale slavíci v návratu rozezpívaní nebrali vážně. Duben se bránil a přeci jen sluníčko občas pod mraky udržel. Přišel však máj, jeden z těžkých a za svojí půlkou ještě těžší. Plný vody. Tráva spěchala k obloze, jí chladno nevadilo. Slavíci už tiše seděli na hnízdech, aby za pár dnů vylíhli mláďata. Díval jsem se k severu, odkud mraky přicházely, a konce neviděl. Nebude rok dobrým ani pro ptáky jiné natož pak pro ty, co hnízdí při zemi. A přeci si hnědavé slavičí samičky dokázaly většinou poradit, a zatímco jeden se sháněl, druhý svým tělem ochraňoval.
Na týdenním věku se mláďata kroužkují, v čase, kdy nohy mají už dost narostlé ale zase před tím, než by opeřená z hnízda povyskákala.
Z místa na místo jsem popojížděl a sepisoval pozavírané kroužky. Na Studénce ale kroužkovat nebylo koho. Dvě drobně opeřená mláďata byla prochladlá a zbylí sourozenci po smrti. Kapky vody v hnízdě, rodiče nikde. Ta zašlá jsem odnesl stranou, aby nepřilákala nebezpečí a dvě zbylá v dlaních do osušení zahříval. Pak jsem uslyšel v okraji keře tiché zavrčení. Tak přeci tu rodiče jsou, ale proč o hnízdo nedbají? Umáchaný slavík si mne prohlížel, jak přeci jen dávám po kroužku dvěma zbědovancům s dovětkem, že si kroužky přijedu případně odebrat zpět. Když jsem všechno kolem hnízda zakryl, nad něj do kopřiv rozprostřel lopuchový list a ponechal mezeru pro rodiče, odešel jsem.
V silnici, která se v asfaltu vlní, jak podloží nedrží, uviděl jsem při kraji v štěrku muchlanec peří. A černá představa se naplnila. Byl to slavík, a protože měl holé břicho od sezení na vajíčkách, byla to ona.
Pochopil jsem a nevěděl, co bude. Byl to však poslední den s deštěm v chladu, počasí se najednou otočilo a slunce si odpíranou příležitost už nenechalo vzít. Nedostal jsem se k hnízdu poté a zbaběle snad ani nechtěl. Nechtěl jsem znát výsledek.
O dva roky později jsem v lesnatém dně dávného rybníku u Koprníku na slavičí nožce objevil kroužek se zašlým kódem. Pták byl výborným zpěvákem, zaujal mne mezi sousedy okamžitě.
Když jsem se navečer doma podíval do seznamu, nechtěl jsem věřit. Šlo o jedno ze dvou mláďat z tenkrát promoklé Studénky!
Dávno vím, jak slavíci jsou obětaví v péči a co všechno dovedou. Tenhleten příběh to nepokazil.
Nejspíš tedy obě, jedno však určitě z mláďat tehdy přežilo a postavilo na vlastní nohy. V krajině zakotvilo, abych jej po čase nalezl v síťce.
A ještě jednu věc patří připomenout.
Hnízdiště u Koprníku by dávno zaniklo, kdyby se nepodařilo prosadit návrh na vyhlášení skupiny ohromných dubů letních za památné stromy. Tím a v režimu ochrany, dál ten obecní pozemek svoje slavíky drží.
Je pro mne snadné zastávat se míst takových vzpomínek. A mám za povinnost.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.